Běžkování po Jizersku

Včera jsme využili krásného počasí a vyrazili jsme na běžky do Jizerek. Vyrazili jsme v jedenáct z Liberce a... dvě hodiny hledali místo na parkování. Zachránila nás moje brněnská spolužačka Peťka, která nám vyjednala parkovací místo u penzionu Alberto kousek pod Hraběticemi. Naše trasa nebyla nijak závratně dlouhá - od kapličky na přehradu, přes hráze na Kristiánov, potom po "dálnici" na Blaťák. Tam jsem málem vylítla z kůže, protože takovejch lidí, co tam bylo... A všichni si to štrádovali na Novou Louku. Tak jsme na just odbočili do lesa a podél Blaťáku a potoku z něj vytékajícího jsme se dostali zpátky na obvodovou cestu kolem Josefodolský přehrady. Po té pak nahoru pod Prezidentskou, kde jsme potkali rodiče, a společně přes Královku přes louky zpátky ke kapličce.

Celý krásný výlet jsme zakončili na obědovéče právě v penzionu Alberto, abychom se Peťe a Peťovi (příteli) aspoň trochu odvděčili za poskytnutí azylu pro auto..

Škoda jen, že jsou v takovém krásném počasí hory plný lidí. Jinak by to byla naprosto dokonalá pohádka. Takhle to připomínalo spíš davové šílenství. I když - bylo tam fakt nádherně! Fotky brzy najdete na rajčeti.

Jak se baví fyzici? - "Za Pařííííž! Zapaříííím!"

Dnes večer mě Markét vytáhla na představení s názvem "π MUŠKETÝRŮ", se kterým přijeli do Lidových Sadů hostovat studenti z - podle názvu vás to určitě nenapadlo - Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Jak už to tak bývá, vážně se mi nechtělo, po práci, ale jsem ráda, že jsem šla. S chutí a od srdce jsem se zasmála - některé vtípky byly pravda sice trochu otřepanější, ale padal jeden za druhým a některé situace bylo opravdu těžké rozdýchat. Tímto jaderňákům ještě jednou tleskám a děkuji za pěkně kulturně strávený večer! A pro vás ostatní - jeden za všechny a všichni domů!

Tak šťastné a veselé...

Nevím, proč se to nahrálo tak malé, nicméně i vám, mým věrným čtenářkám, přeju krásné svátky a snad do nového roku vstoupíme šťastnou nohou! :c)

Koncert mých snů...

... těch nejděsivějších ;c)

Zhodnotila jsem, že týden je dostatečná doba na vstřebání všech zážitků a proto přicházím s reportem o tom, jak lze netradičně strávit státní svátek. Protože Jirkovi v práci nedali volno a on musel vyjet na jakýsi dendroprůzkum k Táboru, rozhodla jsem se, že nebudu sedět doma a když to spolupracovnici Martině nevadí, vyrazím s nimi. V naivní představě čerstvého vzduchu a krásné přírody. Tahle bublina splaskla ve chvíli, kdy jsme dorazili na rozbahněné staveniště... Tak jsem se aspoň v autě učila, protože holinky s sebou běžně nenosím (jak jsem v tu chvíli záviděla Skřítkovi její trepky...).

Po návratu do Prahy jsem se vydala na sraz s Klokanem. O svých peripetiích s cestou na Národní třídu už jsem leckomu pověděla osobně, takže se více rozepisovat nebudu, pokud bude mít zájem se pobavit ještě někdo další, není problém, sejdeme se, povyprávím. Ale všechno dopadlo dobře a já nakonec poznala i tolik opěvovanou Atmosféru. Ale tím skončila pohoda a začal sprint. Rychle se sejít s Jirkou, zakousnout v mekáči co zrovna bylo po ruce, mazat dom, hodit tam věci a hurá za Rybou na koncert do klubu Modrá Vopice na trojkombinaci "Z davu" (příznačnější by byl název třeba "Základ davu", protože z týhle kapely by, co se lidí týče, vyžily skupiny tři :c)), "Budoár staré dámy" a "Ty Syčáci". Svoje zážitky snad raděj komentovat nebudu, snad jen, že mi to ten den vážně nesedlo a z koncertu jsem odcházela strááášně unavená. Ale to je taky zkušenost, že :c)

Jo a ... zas tak hrozný to nebylo, ráda přeháním ;c)

A WHOP BOP-A-LU A WHOP BAM BOO!

Slyšeli jste o lodi s nápisem RADIO ROCK? Viděli jste na vlastní oči moderátory nepřetržitého pirátského vysílání rockové muziky? Dovedete si představit, jak vypadá život s nimi na velké staré lodi v Severním moři?

Že ne? Nevadí. Chcete-li se nechat svézt na vlnách tak trochu ilegálních, o to víc však zábavnějších, peprnějších a přitažlivějších, rozhodně si nenechte ujít film v originále nazvaný The Boat That Rocked, do češtiny geniálně přeložený jako Piráti na vlnách (stihli jste ten dvojsmysl?). Bohužel (nebo bohudík?) v hlavní roli není okouzlující Johny Depp, sladký Orlando, Sandokan ani jiní slavní piráti a film nesleduje pirátské honby za ukrytými poklady.

ČSFD tento film popisuje jako "rebelantsky drzou komedii o skupince excentrických dýdžejů", což je podle mého názoru dokonale výstižné. Příběh z konzervativních šedesátých let, kdy se rock poslouchal "na tajňačku" pod polštářem, vás pohltí, rozhýbe a ještě zaručeně pobaví.

Skupina moderátorů totiž žije na lodi kotvící v Severním moři, těsně za hranicemi britských teritoriálních vod, kde na ně byli britští zákonodárci krátcí. Jistě si dokážete představit spoustu absurdních situací, které tento námět skýtá, ale budete překvapeni, že tvůrci filmu jich našli ještě mnohem víc. Během více než dvou hodin budete doslova bombardováni více či méně vtipnými "gagy", které vás místy vážně položí. A stejně jako hlavní hrdiny filmu snad ani vás humor neopustí ani ve chvíli, kdy začíná jít do tuhého a kdy se stanete svědky rozhodnutí položit za svou milovanou práci a rockovou muziku i to jediné, co zbývá - svůj život.

Takže se nalaďte na rebelskou vlnu, pro dokreslení atmosféry si můžete lehnout třeba na nafukovací lehátko nebo plovoucí podlahu a zvyšte hlasitost tak, abyste naštvali aspoň sousedy, když už ne vládu.

Chinaski na blízko

Už loni v květnu nebo červnu jsme se s Háňou (která svůj příspěvek publikuje určitě brzy) rozhodly, že si 7. 10. 2010 rozhodně nesmíme nechat ujít koncert skupiny Chinaski, která do Liberce zavítala v rámci Chinaski T-music tour. Po prvním (a posledním) poslechu jejich nového CD Není na co čekat jsem zkonstatovala, že název desky je vskutku výstižný. Nebylo na co čekat, CD se mi, zkrátka a dobře, nelíbilo. Nic proti hudbě a tak, ale už je to prostě takový... nechinaskový. A tak jsem toho moc nečekala ani od koncertu, na který se mi, popravdě řečeno, vůbec nechtělo. Nezbylo mi tedy než doufat, že na koncertě zazní co možná nejvíc songů staršího data.

Co mě však stále udržovalo v jakési zvědavosti, byl fakt, že na naše dva lístky jsme s Háňou vyhrály 4 exkluzivní místa v tzv. "bazénu" - jednou přes T-mobile a podruhé v soutěži na www.chinaski.cz. A protože jsme byly jen dvě, dvě místa jsme propůjčily Markét a její kamarádce. Ostraha a pracovníci T-mobilu nás nejprve nasoukali do hokejové střídačky a nechali nás tam pěknou chvilku vydusit. Když už jsme se pomalu začínaly děsit toho, že tam zůstaneme a že naše "exkluzivní" místa nejsou ale ani trochu exkluzivní, byli jsme hromadně vpuštěni do prostoru mezi dvěma polovinami pódia. A potom začala šou!

Chinaski začali sice novějšími songy, ale vzápětí navázali těmi z nejstarších - Moc toho nevim a podobně. Díky naší skvělé pozici jsme si mohly vychutnávat výhled opravdu nevídaný - můžete se přesvědčit na první fotce. Naším oblíbencem se téměř okamžitě stal Ondra Škoch, protože k našemu "bazénu" chodil hodně často a i přes naše snahy ho otlapkat se k nám na jednu píseň i posadil. Mohly jsme se vyfotit s jeho nohou! :c) Druhým oblíbencem se stal bubeník Ota Petřina, který vyplnil převlíkací pauzu zhruba tříminutovým bicím sólem předvedeným jen "do půl těla". Stály jsme přímo pod ním a věřte mi, ten výhled stál za to! :c) Asi tušíte, že jsme si ten večer vážně užily, vyblbly se. A korunu tomu nasadil Michal Malátný, když pozval fanoušky z bazénů na závěrečný song na pódium. Byly jsme tam mezi prvními!

Tenhle večer patřil mezi, které si člověk bude pamatovat dlouho. Díky za něj našemu týmu neohrožených žen i celé kapele, která do toho dala vše a nebála se si nás pustit pěkně za nekrytý záda. Mají můj obdiv ;c) A tím končím dnešní povídání, které možná nemá hlavu ani patu, protože se mi v půlce psaní přetrhla nit, kterou už dnes nejsem schopná svázat. Tak snad jindy... :c)

O večerních melancholiích...

Občas, když vím, že mě zítra čeká náročný den, když něco skvělého skončí a já se vrátím do reality, když počasí nepřipomíná krásný barevný podzim, když odjede někdo, s kým si mám co říct, když narazím na něco, co bych radši vidět nechtěla nebo si vzpomenu na něco, na co bych si raději vzpomenout neměla, nebo když je mi prostě jen tak bezdůvodně smutno, na mě padne klasická večerní melancholická nálada.

A taková večerní melancholie, to je panečku prevít. Proto jsem si vytipovala pár odkazů, které při prvním náznaku nějakého smutku vyklofu na klávesnici a zpříjemním si večer. A dnes jsem se rozhodla se s vámi o část toho mého "tajného" receptu podělit... Snad vám přijde vhod i ve chvílích, kdy vás žádné stesky netíží! :c)

1) Sladkobolná, ale krásná!

2) Tuhle si strašně ráda zpívám z plných plic, i když je ve své podstatě neveselá, má šťávu a to já rád ;c)

3) Vzpomínka na prima cestu z Brna... Proč čekat na něco speciálního, když někomu chceme říct, že ho máme rádi, že? :c)

4) Nakopávač sebevědomí...

a konec písní, přejděme k trochu těžšímu kalibru...

5) Ledabylé video

6) Tohle snad ani nepotřebuje komentář ;c)

7) A na závěr fotka pořízená letos na Ratabu.. Vám možná nic nedá, ale já se u ní můžu uřehtat ;c)

Z Ještědu.... na Říp!

Letos se konal jubilejní 10. ročník tradičního pochodu... V naprosté většině případů nikdo netušil, co vše nás po cestě čeká. Vyrazili jsme jako vždy v pátek kolem třetí hodiny z Ještědu a před Pinku, vojenský prostor a Kuřívody doťapali do Bělé pod Bezdězem. Klasický první den, trochu bolavé nohy, ale počasí bylo příjemné a nálada skvělá. Druhý den jsme vyrazili směrem na Mšeno. Po cestě začalo trochu poprchávat a když jsme se dokolíbali do Mšenské restauračky, začalo docela solidně pršet. A pak to přišlo - po obědě si Ryba vyžádal naši pozornost, aby nám sdělil dobrou a špatnou zprávu :c) Zatím však nikdo netušil, že malá změna trasy povede k jinému cíli.

A od té chvíle jsme měli namířeno směr Štětí, kde na nás čekala vyhřátá tělocvična. A pořád pršelo.. Cestou přes Kokořínsko, která byla díky turistickým cestám značně příjemnější než silnice na Prahu, byla v podstatě hrozně fajn až na ten déšť a bahno a promáchaný boty a věci a tak.. Ale tohle bylo aspoň vzrůšo :c) U Chodče, když už jsme si pomalu začínali zoufat, opět předstoupil Ryba se svými dvěma zprávami... A konečně všem oznámil, co bude cílem naší letošní cesty.

Sobotní večer se pro mě řadí mezi večery, na které dlooooouho nezapomenu. Déšť, dvanáct kilometrů před námi, většina po rozbahněných lesních cestách, zoufalství střídající záchvaty dobré nálady, prostě bída jak má být. Nedokážete si představit, jak vděčná jsem byla za tělocvičnu a sprchu. Fakt. A v neděli posledních 16 kilometrů na vlak. Neustávající déšť, promoklé věci, v botách rybníčky, do toho studený vítr. Nic pro suchary ;c) Ale došli jsme, u rotundy jsme si zazpívali hymny, snědli Bérákovi narozeninový dort a z Vražkova jsme se vlakmo (za poznámek průvodčích a strojvůdců) vrátili zpátky domů.

Je libo trocha černého humoru?

Netěšila jsem se. Bylo mi to docela jedno, dlouho jsem si vlastně ani nemohla zapamatovat, na co do toho divadla půjdu. Víc, než o čem ta hra bude, jsem řešila svoje nové šaty. Možná je to dobře, protože ve výsledku jsem byla jen a jen moc příjemně překvapená. A o čem mluvím? O mé včerejší návštěvě Švandova divadla a zhlédnutí (světové premiéry) hry Kurz negativního myšlení.

Vzhledem k faktu, že hra byla zinscenována podle filmové předlohy norského autora Bårda Breiena, který jsem bohužel/bohudík? neviděla, nevěděla jsem, co čekat. Když mi Efi řekla, že film se jí nelíbil, že je depresivní, začala jsem mít trochu obavy. Ale všechno nakonec dobře dopadlo.

Nebudu popisovat děj, ten si můžete velmi rychle vygooglit, zaměřím se jen na subjektivní dojmy. Vzhledem k tomu, že místa jsme měli víc než báječná (pódium vybíhalo do takového "mola", které končilo přímo před námi, takže jsme v páté řadě seděli jako v první), jsem si mohla celou hru náležitě užít. Švandovo divadlo se mi líbí moc. Je moderní, přitom vkusné, pěkně zařízené. Herecké obsazení mi dle programu nic moc neřeklo, nutno však podotknout, že jednu z rolí obsadil Kamil Halbich, liberecký rodák a bývalý student gymnázia F. X. Šaldy (mimojiné jedna z osobností, která poskytovala rozhovor pro vznik knihy "Rozmluvy G").

A ke hře samotné - bylo to dobré, moc dobré. Děj byl strhující, smích střídal nepříjemné mrazení, smáli jsme se hodně, téměř dvě hodiny utekly aniž by to člověk zaregistroval. Herci byli báječní, všichni se na své role neuvěřitelně hodili, každé jejich slovo jsem jim věřila, hltala. A jejich umění ovládat invalidní vozíky, ta opravdovost, s jakou hráli zdravotně postižené, to, jak dokázali vystihnout emoce, to bylo k neuvěření. Scéna byla postavená parádně, s faktem, že se děj odehrává v několika místnostech, se pan Petr Masopust (její tvůrce) popral skvěle, nebylo potřeba žádných kulisáků, kteří by scénu během hry přestavovali.

Perfektní byla práce se světlem a se zvukem. Hrálo se bez přestávky, což byl v tomhle případě velmi dobrý tah, přestávkou by hra ztratila na náboji. Vše bylo plynulé, hra krásně gradovala a skončila tak, jak jsem to vůbec nečekala. Neumím říct, jestli to byl happyend nebo ne, nicméně jsem z divadla neodcházela s nepříjemným pocitem nevyřešeného konfliktu. A to je u téhle hry moc dobře. Myslím, že jako sociálnímu pedagogovi mi hra v ničem nepomohla, nezměnila mi náhled na život postižených lidí. Ale rozhodně mě přinutila se aspoň trochu zamyslet nad dnešním trendem permanentního úsměvu a naprosto vyrovnaného prototypu člověka. Určitě by mě zajímal i názor zdravotně postiženého diváka, ten ale k dispozici nemám, a proto se musím spokojit s autorovým tvrzením že: "Jim se líbí, že si z nich dělám srandu stejně jako z těch ostatních.". A abych nezapomněla - velmi oceňuji anglické titulky promítané na zeď, které umožní tuto hru sledovat i cizojazyčnému diváku, za tento nápad opravdu tleskám!

Takže pokud máte ve svém okolí nějakého přehnaně optimistického člověka, vyrovnaného tak, že ho ani tornádo nerozhodí, pošlete (vezměte) ho do divadla. Kromě toho, že se výborně pobaví, by se také mohl něčemu přiučit. Čemu? Třeba tomu, že není potřeba se z maličkostí radovat pořád, že občas se mnohem víc uleví, když si člověk pořádně od plic zanadává. Třeba tomu, že není chyba naučit se myslet aspoň trochu negativně. Ona totiž substituce a vytěsnění negativních zážitků nemůže fungovat donekonečna, někdy se to prostě vyventilovat musí, jinak, jak vám můžu jako čerstvé bécéčko potvrdit, se ve svém životě nějaké té neurózce nevyhnete. Ale to už je zase jiný příběh.. :c)

A když jsme u těch negativních zážitků, co se mi na tom večeru nelíbilo? Tři věci. Hlad, na který jsem sice během představení zapomněla, ale cestu domů mi pěkně znepříjemňoval (zaměřili jsme se však na řešení a na Národní třídě jsme se stavili v Subwayi :c)), boty, které mě tlačily (jak já nesnáším podpatky!) a placka (odznáček), kterou jsme si nějak před představením nezvládli koupit a po představení už tam ten pan prodavač nebyl. Sakra! I přes to ale večer stál za to...

Stmívááá se nááám dřív...

Před chvílí jsem se vrátila z Lidových sadů, dnes večer se tam předváděl Dan Bárta a s ním Illustratosphere. A věřte nebo ne (ale vy mi to stejně budete věřit), bylo to skvělý, báječný a i když jsem se těšila hodně, nezklamalo mě to. V sále bylo plno, naštěstí jsme přišli včas a stáli kousek pod pódiem, atmosféra přátelská, během koncertu došlo i na aktuální témata (vyvolané podnětem z publika, na který Dan zareagoval velmi pohotově), takže nás neminul ani Paroubek a hudebníci, kteří vytvářejí zábavné zvuky místo hudby.

Pěvecké výkony mi nepřísluší hodnotit, ale místy mi běhal mráz po zádech, když se Dan doslova svíjel na pódiu a přitom vyluzoval neskutečně vysoké tóny napodobujíc (je ten přechodník správně? :c)) flétnu. Jindy se mnou ta jeho energie lomcovala a snad nikoho v sále neminulo pohupování do hudby. Jeho reakce na vzniklé situace byly krásně bezprostřední, milé, vtipné... Ale abych nechválila jen zpěváka, musím říct, že kapela mě naprosto okouzlila. Osobně se mi nejlepší zdál basista a kontrabasista Robert Balzar a trombonista, perkusista a klávesák Filip Jelínek. Jejich hraní i výrazy bylo něco neskutečně milého, hrozně krásně se na ně dívalo. Zbytek kapely měl tak trochu smůlu v tom (aspoň z mého pohledu), že mi výhled na ně velmi často zastiňovala některá ze skalních fanynek, a proto jsem si jejich vizuální "auru" nemohla užít tolik jako tu hudební. Jako celek však zněla Illustratosphere fantasticky.

I když jsem většinu písniček neznala, nenudila jsem se ani minutku, byla to skvělá šou plná báječné hudby, nadšení, smíchu a přímého kontaktu s publikem. Kapela dvakrát přidávala, někdo dokonce během prvního přídavku objednal celému osazenstvu pódia panáka, který byl hudebníkům doručen a na zdraví všech okamžitě vypit. Prostě krása, krása, krása, příště si takový zážitek opět určitě nenechám ujít. A vy byste taky neměli, nejste-li vyloženě odpůrci Bártovy hudby... Jen doufám, že už tam nebude ta kousek ode mně stojící slečna chytrá jak rádio, která koncert pojala jako neustálé seznamování svého partnera s Danem ("Dan, to je osobnost"), kapelou ("Joooo, to je skvělá písnička, hrajou dobře!"), hudbou ("Tohle bylo na tom cd, někdy ke konci.") a svými osobními potřebami ("Počkám, jestli budou hrát něco co znám a když ne, tak na ten záchod půjdu.") - ani ten Bárta toho nenakecal tolik jako ona...

Dobrý den, slečno řidičko...

V sobotu jsme se rozhodla si po celodenním učení provětrat mozek a vyrazila jsem se sourozencema kus za Hradčany na brusle. Zaparkovali jsme u hájovny, nazuli brusle, pobídli Ferdu a vyrazili jsme na pětikilometrový úsek asfaltky, který spojuje silnice z Hradčan a z Kuřivod. Bruslení bylo skvělé, cesta je z obou stran ohraničena závorami, takže žádné motorové vozidlo nás nesejmulo. Jen Ferda nás trochu nestíhal, a proto jsme to otočili kousek před cílem. A vlastně taky proto, že se začalo stmívat, tak abychom stihli dojet k autu do tmy. Jediné, co rušilo krásnou idylu (vůně borových lesů, západ slunce, ...), byly zvuky vytuněných aut z nedalekého hradčanského letiště, kde právě probíhaly Mimoňské války.

A právě Mimoňské války mi to ale pěkně zavařily! Po nasednutí do auta jsem prohlásila, že bych si dala nějaký pivo (samozřejmě nealko) a v návaznosti na to jsme se všichni shodli, že jsme vyrazili jen tak nalehko a nemáme s sebou ani korunu. A já tím pádem ani řidičák, protože ten je, jako obvykle, v peněžence. Zatrnulo ve mně, protože jsem si vybavila policejní auta na každém mimoňském rohu, jak kontrolují řidiče jedoucí právě z výše zmíněné akce. Vyrazili jsme tedy velice opatrnou jízdou zpět, abych nedala policajtům jedinou záminku mě zastavit.

Průjezd nejvíc obklíčenou Mimoní vypadal nadějně, minuli jsme dvě policejní auta, jak kohosi kontrolovali, už jsem se skoro začínala radovat, když v tom... Za mnou se objevila jedna nová octavie s modro-žlutým proužkováním, chvíli mě pronásledovala a potom už ve zpětném zrcátku vidím blikat "STOP". A sakra. Poprvý mě kontrolujou a hned bude průšvih.

Zatrnulo v nás všech, já začala hrabat papíry od auta, který jsem s sebou naštěstí měla, a připravovat si omluvu, proč ten řidičák nemám. Markét mě začala uklidňovat, že si mě najdou v registru řidičů a bude to. Mezitím jeden mladý policajt obcházel auto s baterkou a druhý, taky mlaďoch, se blížil k mému okénku.

"Dobrý den, paní řidičko...".

Už už jsem se nadechovala a pan policajt pokračoval: "Víte, že vám nesvítí levé přední světlo?" "Fakt?"

"No, to je docela problém."

"No, to chápu."

"Kam jedete?"

"Do Liberce."

"No, já bych vás teď vůbec neměl pustit dál, to levý světlo je fakt problém." Já jen blbě koukala a začala přemýšlet, co budu dělat. "Umíte vyměnit žárovku?"

"No, to nevím, můžu se o to pokusit, ale asi ne..." (rozuměj "Vždyť já ani nevim, kde ji hledat!")

"A přítel?"

"Ne-e"

Nastala patová situace - já stála na autobusové zastávce, nemohla jsem dál, pan policajt asi přemýšlel, jestli mě pustí.. A v tom se ozval kolega (naštěstí!): "A mlhovky vám fungujou?"

"Jo, ty by měly... Fungujou."

"Tak to dojeďte s mlhovkama a doma si ji nechte vyměnit."

"Jo, jasně, děkuju vám moc! Nashledanou"

"Nashledanou"

... Co na to říct? Snad jen, že jsem měla neuvěřitelné štěstí! :c)

A jedém!

V neděli jsem oslavila další narozeniny, ke kterým jsem se konečně odhodlala přát si kolečkové brusle, na které už myslím tři roky, ale pokaždé se našlo něco, co jsem potřebovala víc. Tak letos konečně jsem se vydala s mamkou do Intersportu, kde jsme po dlouhém zkoušení, vybírání a rozhodování vybraly brusle značky Cycab, přesněji Cycab Performance Comfort. Brusle pěkné, šedo-bílé s veselým zeleným proužkem, ložisky ABEC 7 (na Skřítkovo doporučení) a 80 mm kolečky sedly pěkně, zkušební jízda po prodejně taky nedopadla katastrofálně a cena byla více než příznivá, navíc paní prodavačka tuto značku doporučovala (prý vlastní zkušenost). K tomu ještě se slevou obal na brusle a chrániče, no neber to. Takže jsme pořídily a dnes ráno mi už nebránilo nic od provětrání psa, koleček a mozku před celodenním šrotingem.

Ferda se mi na první výjezd tak trochu vnutil, nejdřív jsem ho vzít nechtěla, ale co, aspoň se budu moct tvářit, že nejedu rychle, protože tu jen venčím psa. ;c) Vydala jsem se k jízdárně, kde jsem poprosila na široko daleko jediné lavičce sedící pár, jestli by mi neuvolnil těch pár centimetrů, na kterých se válely jejich batohy, obula se do bruslí a legrace mohla začít.

Musím říct, že jsem na cyklostezce v osm ráno tolik lidí nečekala, jejich různorodost byla obdivuhodná - od školky razící pravděpodobně do divadla přes pár bruslících nadšenců až po lidi venčící své miláčky nebo spěchající do práce. Ferda se motal pod nohy mně i jim, no sranda byla. Dojela jsem však docela bez problémů na Wintrovku k domu, kde bydlí Fru-Fru, nikde jsem sebou nesekla, dokonce jsem nesejmula ani Ferdu, ani nikoho dalšího, silnici jsem zvládla překonat, ale tady nastal zádrhel. Ferda toho měl už asi plný kecky, sedl si a odmítl jít dál. Ani na konec ulice jsem ho nedotáhla. Nu což, na první jízdu stačilo, řekla jsem si a vydala se zpátky k jízdárně. Po cestě už byl větší klid a proto jsem to místy mohla i trochu rozjet :c) Ferda mě asi doteď proklíná, tak jsem zvědavá, co bude dělat zítra ráno, až ho budu lákat na prochajdu ;c) Jen se bojím, že zítra už nebude takové krásné ráno jako dnes...

... bohužel se mi nikde na internetu nepodařilo získat obrázek mých vyvolených a proto přikládám pouze jeden ilustrační... až si seženu kabel k foťáku, dodám fotku autentickou...

Hádej hádej hadači...

Dnes jsem v jednom pražském obchůdku po delší době objevila tyhle skvělé bonbónky.. Cestou z Prahy do Liberce jsem se nudila a začala si prohlížet a studovat krabičku.. Kromě složení jsem však narazila ještě na jednu zajímavou informaci - místo výroby. Hádejte, kde se malé ovocné pastilky vyrábějí! Tipnete to i bez pomoci internetu a jiných nápověd?

Jak společnými silami objevujeme virtuální svět...

Ano ano, už je to tak. I my, obyvatelky pokoje číslo 340 prvního bloku kolejí Vinařská, jsme se nechaly strhnout dobou a nainstalovaly si prohlížeč Google Chrome. To jsme ale ještě nevěděly, co nás v následujících dnech potká a jaké jsou možnosti našeho působení!

Prvním průkopníkem této novinky byla Efi, která se do toho vrhla po hlavě. Na její doporučení jsme si Google Chrome stáhly i já s Háňou, protože v dnešní době je rychlost a uživatelská přívětivost nespornou výhodou čehokoliv. :c) Když jsem se i já dostala přes problematický import záložek a načítání ikon, mohly jsme vesele začít objevovat možnosti, které nám tento prohlížeč nabízí - a že jich je nepočítaně!

Poměrně dlouhou dobu jsem se zasekla na výběru motivu vzhledu celého prohlížeče, nakonec se ovšem zadařilo, ovšem času jsem nad tím strávila dost. Musím potvrdit, že prohlížeč je opravdu rychlý a lehce ovladatelný, výborný je nápad skrýt pod "nový panel" stránku, na které se vám zobrazí osm vašich nejčastěji navštěvovaných webovek. Ve volných chvílích jsem si vyhledala a nainstalovala pár rozšíření, jako například RSSčtečku blogů nebo automatické odesílání emailu z gmail.com. Ale pak přišlo to největší překvapení!

Google chrome umožňuje uživateli nastavit si jako domovskou stránku tzv. iGoogle, ve kterém si můžeme nastavit různé "gadgety", tedy miniaplikace, které se budou zobrazovat na jedné stránce pokaždé, když do vyhledávače zadáte www.google.cz! Po tomto zjištění bylo jasné, že ten den už žádnou práci neudělám, pustila jsem se do zvelebování své google stránky. A měli jste vidět to nadšení, se kterým přivítala tuhle novou informaci Háňa! Takže teď trávíme volné chvíle zkoumáním dalších aplikací, které by se mohly nejen hodit, ale i líbit. Mým favoritem zatím zůstává přehled pošty, možnost chatovat přes jabber i s kamarády, kteří nemají jabber, pouze Google Chrome a aktuální počasí. Ale možností je opravdu spousta, stačí mít čas a umět si vybrat! Tak uvidíme, co na to řekne večer Efi... :c)

Budeš v očích mít úžas jak Alenka v říši divů?

Tak se po delší době zase hlásím.. Jako vlastně všichni poslední dobou. Jenže když není o čem psát tak, aby to bylo pro vás tři nebo čtyři, kteří sem chodíte, zajímavý, protože jste buď všude byli se mnou a nebo se vás to ale vůbec netýká, psát se mi nechce. Moc nových filmů jsem taky neviděla, jen Avatar, o tom psát nebudu, a pak Imaginárium dr. Parnase a tam zas nevím, co bych k tomu řekla. :c) Ale dneska, teda vlastně už včera, jsem byla donucena i přes obrovskou únavu navštívit liberecký Cinestar a před půl desátou večer zasednout do ze tří čtvrtin prázdného (!) sálu, abych nasadila brýle a nechala se vtáhnout do říše divů. A jaké to bylo?

Tak tedy - bylo to v den premiéry už třetí představení, nicméně to, že v sále nás bude jen pár, to jsem nečekala. A teď k promítání, pěkně popořadě - snad poprvé jsem se nenudila u reklam. Nebyly přehnaně dlouhé a navíc, možná právě díky 3D efektu, byly zábavné. A konečně film?

Zezačátku byla Alenka teda pěkně nedomrlá.. Malé holčičce v postýlce jsem ty její přezlatělé vlasy nevěřila a slečna, která se řítila kočárem, by z fleku mohla konkurovat nejen řediteli sejrárny, ale i tomu sejru. Říše divů byla vážně kouzelná, ale co vážně stálo za to, byly postavy - ať už reální herci nebo jen ty animované postavičky. Kocour měl přesně takový úsměv, jaký jsem čekala, Tydlidýn a Tydlidun pobavili vždy, když k tomu dostali prostor a Johny, ten byl opět skvělý.. Ten úsměv, ten kukuč.. Mám ho ráda, no. A ke konci filmu se i ta Alenka pěkně vybarvila. Ano, kvůli postavám stojí za to tenhle film vidět, i vtipné a veselé momenty si člověk užije, ale dál si netroufám hodnotit, protože tahle pohádka nikdy nepatřila k mým oblíbeným, naopak se řadila úplně naspod druhé kategorie, jako malá jsem ji moc nechápala a bála jsem se jí. Nebylo by fér čekat, že se Burtonovi podaří za necelé dvě hodiny nadchnout mě pro něco, co mi bylo od malička nepříjemné. Tentokrát jsem se sice nebála, ale zmatek neustoupil. Každopádně jsem měla výhodu v tom, že jsem od toho filmu nic moc nečekala, takže rozhodně nejsem zklamaná, faktem ale je, že od Burtona jsem viděla už lepší kousky. Alenka se, bohužel, nedá s Mrtvou nevěstou nebo Karlíkem vůbec srovnávat.

Každopádně ano, rozhodně se na to podívejte už jen proto, že by mě vážně zajímal váš názor. :c)

A co mě ve filmu oslovilo nejvíce? Rozhodně utvrzení v tom, co říkám už dlouho.. Totiž, že "SPODEK, PANE, SPODEK, TO JE ĎÁBEL!"

Zprávička z Cinestaru

Dneska jsem vyrazila do kina na HP 6: Half-Blood Prince a byla jsem velmi mile překvapena. Vybavena upozorněními, že ve filmu chybí Brumbálův pohřeb a závěrečná bitva, jsem od toho moc nečekala, ale zvědavost mě donutila trochu ulehčit peněžence. A jsem za to ráda! Stejně tak jsem ale ráda, že doby, kdy jsem knihu četla a pamatovala si děj, jsou už dávno pryč. Takhle jsem se mohla nechat unášet příběhem, který se na plátně odehrával, aniž bych měla možnost remcat, že tady chybí tohle, tuhle támhleto a tohle všechno je tu navíc. A ten příběh stál za to - žádné velké přesuny a zlomy, ve kterých by se mohl knihy neznalý divák ztratit a zamotat, pěkně vyvážené napětí a humor - toho tam bylo opravdu hodně, příjemné to překvapení, film mi přišel světlejší než ty předešlé nebo na mě aspoň nepůsobil ponuře. A i adrenalin se dostavil a to v podobě obrovského leknutí, které jsem rozdýchávala ještě hodně dlouho - to mám z toho, že čekám, že něco přijde, ale nevím kdy a pekelně se na to soustředím :c) Jediné, co mi film trochu kazilo, byl dabing, ale jen místy. Zezačátku mi hodně neseděl Brumbál, ke konci zas Harry. Ale co, člověk si zvykne i na horší. Zkrátka a dobře, film se mi líbil, v následujících dnech nejspíš zalovím v knihovničce a pustím se do přelouskávání knížky.

Jen teda vůbec nechápu, proč jsem pokaždé při pohledu na Michaela Gambona (Brumbál) viděla Gandalfa.. :c)

Všem, co nechtějí srovnávat film s knížkou, tenhle kousek doporučuju, je to přinejmenším milé :c) A na co vyrazím příště? Třeba na Coraline, pokud ji začnou zase dávat.

Metodický kurz - Rusava 2009

Po dlouhé době přichází krátký příspěvek, tentokrát o tom, že se na dětský den vydala Kačí spolu se svými spolužáky do Hostýnských vrchů, aby tam strávila pět dní na metodickém kurzu..
Jaké to bylo? No, těžko soudit, první dva dny byly výborný, ovšem s postupem času jsem se začala poněkud nudit.

První den se nesl v duchu příjezdu, rozehřívacích aktivit (kooperace, důvěrovky, seznámení s technikami a pomůckami psychomotoriky) a jedné naprosto špičkové hry - BAREVNÁ STRATEGIE. Hodně aktivizující hra u které nebylo účelem vyhrát, ale získat co nejvíce bodů (a v tom je sakra rozdíl!) - výborná záležitost!

V úterý nás čekalo brzké vstávání, protože jsme jeli do Bystřice pod Hostýnem navštívit tři speciálně a sociálně pedagogická zařízení - Dětský domov se školou, SOS vesničku a Zařízení pro mentálně postižené. Moooc poučný. A zajímavý.. Po obědě v místní restauraci jsme se přes kopec Hostýn (poutní místo) vydali na cestu zpět do Rusavy.

Ve středu začaly bloky připravované námi - 5 skupin, každý den (středa, čtvrtek) měla každá skupina na starost jeden dvouhodinový blok. Začátek byl parádní, ale postupem času začala úroveň trochu upadat. Nebo aspoň ta úroveň fyzická. Drtivá většina her byla neakční, nepohybová, kreativní, klidná.. A když už se naskytla příležitost si aspoň trochu zaběhat, víc než polovina spolužáků (spíš spolužaček) to bojkotovala. To bylo utrpení, panečku! A Kačí tak chtěla vyhrát!

V pátek nás čekala už "jen" pětihodinová reflexe, oběd a cesta dom. Suma sumárum? Bylo by to bezvadné, nebýt těch, kteří jsou líní pohnout zadkem a popoběhnout dvacet metrů od stanoviště ke stanovišti. Kteří si všechno maximálně zjednodušují a žádná výzva je nevytrhne z jejich pohodlnosti.. Zkoušela jsem veškeré své hecařské schopnosti, ale nic. Vůbec nic! Zkrátka a dobře, odjížděla jsem hodně zklamaná - ani ne tak kurzem, jako lidmi kolem sebe. Z těhle lenochů se mají stát ti, kteří budou organizovat naší mládeži volný čas a učit je o zdravém životním stylu? No potěš koště, teda.

Ale abych to nezakončila negativními myšlenkami, přihodím odkaz na naše rajče, kde jsou krásné fotky od Toma!

A uplně na konec jedno moudro, které by si, podle mě, měli všichni (a hlavně moji milí spolužáci) moc dobře zapamatovat: "Neříkej že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dnové, kdy to bude daleko horší. Budeš pro změnu chtít, ale pak už nebudeš moci."

Vánoční výprava

Tak jsem se včera vrátila z další z našich príma vánočních výprav :c) A bylo to.. komorní. Dětí bylo 5, zato rádců a bývalých členů a přátel Kletru se tam vystřídalo zhruba 15 :c) Počasí nám vyšlo parádní - nevím, jak bylo 26., jelikož jsem přijela až večer, ale od 28.12. bylo náááádherně! Sluníčko svítilo, sníh se třpytil, na běžkách jsme objeli Josefodolskou přehradu až na Novou Louku a pak přes Královku zpátky na Jabloneckou, výlet se vydařil - byla sice zima, ale ta panoramata! ;c) Přímo před chalupou jsme mohli sledovat závody běžkařů, zahráli jsme si taky spoustu her, večer na zpívandách dali zabrat hlasivkám, no prostě domů se mi moc nechtělo... A teď už se těším na silvestra :c)

Fotku v titulku jsem si opět vypůjčila od Matěje:c) Moje fotky můžete zatím shlédnout tady, Hániny tady...

Bílá, bílá, bílá, bílá, komu by se nelíbila!

Tenhle příspěvek je úúúúúplně o ničem, ale... SNĚŽÍ!!!! A kotelně! Všude je bílo! Už se dá bitkovat a brzo půjdem bobovat a na snowboard a na běžky! Já se TAK těším! Hurá!

(Buďte rádi, že vás mé prvotní nadšení minulo, tohle už je jen dozvuk toho, co jsem vyváděla, když jsem poprvý vylezla do tý nádhery :c))

Tví mjente míchaj kchankcholaj!

Dneska jsem, při poslouchání různých vypalovaček ze svého počítače, objevila jednu.. Podělila jsem se se svým úlovkem se Saší a ona mi obratem poslala odkaz na youtube. Už jsem skoro zapomněla, že podobnej song existuje a dneska mi to teda extrémně zvedlo náladu.. Vzpomínky na to, jak jsme se ji učili a následně ji zpívali před publikem, mi prozářily večer :c) Tak snad si rádi zavzpomínáte se mnou..