Na Prahu!!!

aneb RaChod 2008 :c)

V pátek v půl třetí odpoledne jsme rozdali jmenovky, zazpívali hymny a vyrazili neohroženě z vrcholu Ještědu směr naše stověžatá matička Praha... O tom, co všechno tomu předcházelo, kolik nervů a probdělých nočních hodin to nejen mě stálo, tady psát nebudu, postěžuju si kdyžtak osobně :c) Teď jen o tom příjemném.. :c)
Cesta do Bělé byla.. no, do Osečný jsme se docela dost loudali, ale pak odešly největší brzdy na oběd do hospody a my konečně mohli nasadit naše raketové tempo :c) Na Pince nás dojela Káťa a my se ještě za světla vydali na průchod bývalým vojenským prostorem Ralsko. Cesta příjemně utíkala, nohy zatím nebolely a nálada se držela vysoko nad bodem varu :c) V Kuřivodech nás záhrobí občerstvilo čajem a nějakým tím chlebíkem a my mohli vyrazit na poslední dnešní úsek cesty. Do tělocvičny v Bělé jsme dorazili něco po jedenácté, unaveni, ale stále dobře naladěni :c)
Druhý den se vstávalo dost špatně, ale nedalo se svítit, museli jsme dál. První půlka cesty bývá vždy moc pěkná, lesem, loukama, Mšeno bylo po pěti hodinách dobyto. Po polední pauze jsme se vydali na Higway to hell - šestikilometrový úsek ze Mšena do Nebužel. Kolem vás jen pole, před vámi silnice, za vámi silnice. A slunce pálí jen... No prostě peklo. Až takový, že tři naši nejmenovaní borci stáhli gatě a předváděli projíždějícím autům bílé velryby :c). Ještě, že aspoň ten Pepa je vytrestal kopřivou :c).
V Nebuželech se k nám připojil Sud a tím rapidně pozvedl průměr našich sil. Z Nebužel do Hostína nás hnala vidina čaje a pauzy s doprovodným vozidlem. Po načerpání nových sil jsme se rozloučili se Zatkem, který nás bohužel musel kvůli škole opustit dřív, a vydali se přes Byšici zdolat posledních pár kilometrů, které nám do Všetat zbývaly..
Poslední ráno nás nevítalo sluníčkem, jako dva předchozí dny, všude byla mlha a ven z tělocvičny se nikomu nechtělo. Ale před námi bylo posledních 17 km a pak konečně ona vysněná cedule s nápisem "Praha". Zatnuli jsme tedy zuby, rozloučili se s Ondrou, který též mizel do školy, a vyrazili. Kluci to vepředu s Bérákem dost napálili a proto se nám povedlo zdolat silnici do Kostelce za hodinu, potom už to ale bylo horší.. Nohy bolely a tempo bylo čím dál tím loudavější. To však spravila obědová pauza a do cíle naší cesty všichni zúčastnění DOBĚHLI!
Pár cílových foteček, hymny, rychlá sváča, rozloučení s Jozífem, který dom cestoval doprovodným vozidlem, a pak hurá na autobus. Rychlý a hektický přestup na metro a z Můstku za zpěvu písně "Zatracená Ještěřice" pochod přes Václavák až pod našeho milého Vencu, který dneska slavil svátek. Tak jsme mu tedy popřáli a pocitli ho zpěvem rtbáckých hymen. Do odjezdu vlaku nám ještě nějaký ten čas zbýval, takže i Prahu jsme si užili. A pak už jen nastoupit do vagónu, zamávat Sudovi a Jirkovi a nechat se vézt domů.. Na libereckém nádraží vznikl chaos, hlasité hymny, rozdání diplomů, ještě hlasitější loučení, spousta objímání a ujišťování se, že se v pátek potkáme na srazu.. No doják!
Bylo to skvělé, poznala jsem nové supr lidi, ze kterých budou určitě bezvadní ratabáci, všechno vyšlo tak, jak mělo, nikoho jsme nemuseli odvážet, všichni to zvládli a můžou na sebe být hrdí! Snad se za rok sejdeme znovu! Kéž by.. :c)

Fotky si můžete prohlédnout u Rishaka, u Ondry, u Elis a i u mně :c) A později samozřejmě na ratabáckých stránkách, až to bude aktuální, hodím odkazy..

Jak jsme to pěkně zharmonizovali... :c)

Jaké byly harmonizáky prváků? Supeeer! Obě třídy byly výborný, hecovaly se slušně, svlíkací had měl obrovský úspěch, ostatní hry v podstatě taky, na zelenou lišku si kupodivu nikdo nestěžoval.. Výlet na Paličník byl vyčerpávající, ale stál za tu námahu, byl nádherný rozhled do kraje..

Druhou noc jsme se rozhodli zařadit Den Trifidů a báli jsme se, jak to dopadne... A dopadlo to moc dobře, dětem se to líbilo, i když Anče ztratila Buchtu :c) Jinak obě noci byly velmi kvalitní, myslím, že i í-team se zharmonizoval téměř dokonale! Takže za letošními harmonizáky můžeme udělat tečku a říct, že se nám povedly mnohem víc, než jsme čekali... Díky celému í-teamu, třídním profesorům, Haničce a v neposlední řadě i samotným prvákům!

Fotky k prohlédnutí na rajčeti!

Welkey bjeh 2008

Tak je to za námi - poslední velká akce prázdnin, sladká třešnička na téměř skrmeném prázdninovém dortu, jak ostatně inzerovala přihláška. Hodně jsem se těch deseti dní bála, ale jak se zpětně ukázalo, zbytečně.

Bylo to.. bylo to těžce vyčerpávající, moc jsme toho nenaspali, ale za ten zážitek to opravdu stálo. Už příjezd do tábora byl silně netradiční - z Mimoně jsme jeli na kanoích po Ploučnici až na indiánskou louku - bylo to těžce dobrodružné, ale všem se to líbilo!
Během deseti dní se na tábořišti v Hradčanech zformovala skvělá parta účastníků, kteří byli schopni překonat jakýkoliv problém, který přišel, skvěle zvládli i dvoudenní agentskou akci, na které jim ale vůbec nepřálo počasí, zúčastnili se velké rallye Zetor Trophy, Vavrdova Memoriálu, jedno odpoledne se proměnili v indiánské páry a zdolali těžkou trasu plnou nelehkých úkolů a dokázali tak, zda jsou hodni toho být prohlášeni za pravého muže a pravou ženu.
Ale i když bych letošní ročník označila jako fyzicky velmi náročný, našlo se místo i pro výtvarné tvoření - finální výtvory jsou nebo budou k vidění na chodbách eFiXu i JerGymu. A neméně náročné to letos bylo i psychicky - rozhodli jsme se trochu experimentovat a zařadili takovou větší psychicky náročnou hru - obdivuji, jak se účastníci vyrovnali s tím, že jsme na ně byli dva dny napruzený, ignorovali jsme je a měli jsme špatnou náladu..
Hrát to bylo pro nás dost těžký, hlavně, když jsme viděli, jak to nechápou, ale nedalo se nic dělat, z rozjetého vlaku nevyskočíš a my to spolu s nimi dotáhli až do krásného a úspěšného konce. Po reflexi této hry se mi vážně ulevilo, že to dokázali pochopit a nejsou na nás za naše chování naštvaný, myslím, že je to hodně stmelilo, přecijen si prošli nějakým vlastním krizovým momentem, který museli nějak překonat bez naší pomoci.
Loučení bylo smutný, každopádně nám to trochu ulehčil o hodinu zpožděný vlak - čas na nádraží jsme tak vyplnili hrou "třistastop", zadkem za dva a vyčumováním třech paní v okně. Krásnou dohrou letošního velkýho běhu byly hymny, které jsem si spolu s FiXákama zazpívala v úterý o velký přestávce v atriu :c) Na JerGym jdem zpívat příští pondělí.
A bourání? Chytala mě melancholická, sešla se tam skvělá parta, ale nějak jsem si to nedokázala pořádně užít, občas se prostě k dobrý náladě donutit nejde, musí se přemýšlet.. Ale opět jsme se dlooouho do noci (rána :c)) drbali, Ríša nám uvařil skvělej čaj a navíc jsme tam mohli zůstat až do neděle, i když auto s věcma odjelo už v sobotu!

Fotky ke shlédnutí v ratabí galerii!