Netěšila jsem se. Bylo mi to docela jedno, dlouho jsem si vlastně ani nemohla zapamatovat, na co do toho divadla půjdu. Víc, než o čem ta hra bude, jsem řešila svoje nové šaty. Možná je to dobře, protože ve výsledku jsem byla jen a jen moc příjemně překvapená. A o čem mluvím? O mé včerejší návštěvě Švandova divadla a zhlédnutí (světové premiéry) hry Kurz negativního myšlení.
Vzhledem k faktu, že hra byla zinscenována podle filmové předlohy norského autora Bårda Breiena, který jsem bohužel/bohudík? neviděla, nevěděla jsem, co čekat. Když mi Efi řekla, že film se jí nelíbil, že je depresivní, začala jsem mít trochu obavy. Ale všechno nakonec dobře dopadlo.
Nebudu popisovat děj, ten si můžete velmi rychle vygooglit, zaměřím se jen na subjektivní dojmy. Vzhledem k tomu, že místa jsme měli víc než báječná (pódium vybíhalo do takového "mola", které končilo přímo před námi, takže jsme v páté řadě seděli jako v první), jsem si mohla celou hru náležitě užít. Švandovo divadlo se mi líbí moc. Je moderní, přitom vkusné, pěkně zařízené. Herecké obsazení mi dle programu nic moc neřeklo, nutno však podotknout, že jednu z rolí obsadil Kamil Halbich, liberecký rodák a bývalý student gymnázia F. X. Šaldy (mimojiné jedna z osobností, která poskytovala rozhovor pro vznik knihy "Rozmluvy G").
A ke hře samotné - bylo to dobré, moc dobré. Děj byl strhující, smích střídal nepříjemné mrazení, smáli jsme se hodně, téměř dvě hodiny utekly aniž by to člověk zaregistroval. Herci byli báječní, všichni se na své role neuvěřitelně hodili, každé jejich slovo jsem jim věřila, hltala. A jejich umění ovládat invalidní vozíky, ta opravdovost, s jakou hráli zdravotně postižené, to, jak dokázali vystihnout emoce, to bylo k neuvěření. Scéna byla postavená parádně, s faktem, že se děj odehrává v několika místnostech, se pan Petr Masopust (její tvůrce) popral skvěle, nebylo potřeba žádných kulisáků, kteří by scénu během hry přestavovali.
Perfektní byla práce se světlem a se zvukem. Hrálo se bez přestávky, což byl v tomhle případě velmi dobrý tah, přestávkou by hra ztratila na náboji. Vše bylo plynulé, hra krásně gradovala a skončila tak, jak jsem to vůbec nečekala. Neumím říct, jestli to byl happyend nebo ne, nicméně jsem z divadla neodcházela s nepříjemným pocitem nevyřešeného konfliktu. A to je u téhle hry moc dobře. Myslím, že jako sociálnímu pedagogovi mi hra v ničem nepomohla, nezměnila mi náhled na život postižených lidí. Ale rozhodně mě přinutila se aspoň trochu zamyslet nad dnešním trendem permanentního úsměvu a naprosto vyrovnaného prototypu člověka. Určitě by mě zajímal i názor zdravotně postiženého diváka, ten ale k dispozici nemám, a proto se musím spokojit s autorovým tvrzením že: "Jim se líbí, že si z nich dělám srandu stejně jako z těch ostatních.". A abych nezapomněla - velmi oceňuji anglické titulky promítané na zeď, které umožní tuto hru sledovat i cizojazyčnému diváku, za tento nápad opravdu tleskám!
Takže pokud máte ve svém okolí nějakého přehnaně optimistického člověka, vyrovnaného tak, že ho ani tornádo nerozhodí, pošlete (vezměte) ho do divadla. Kromě toho, že se výborně pobaví, by se také mohl něčemu přiučit. Čemu? Třeba tomu, že není potřeba se z maličkostí radovat pořád, že občas se mnohem víc uleví, když si člověk pořádně od plic zanadává. Třeba tomu, že není chyba naučit se myslet aspoň trochu negativně. Ona totiž substituce a vytěsnění negativních zážitků nemůže fungovat donekonečna, někdy se to prostě vyventilovat musí, jinak, jak vám můžu jako čerstvé bécéčko potvrdit, se ve svém životě nějaké té neurózce nevyhnete. Ale to už je zase jiný příběh.. :c)
A když jsme u těch negativních zážitků, co se mi na tom večeru nelíbilo? Tři věci. Hlad, na který jsem sice během představení zapomněla, ale cestu domů mi pěkně znepříjemňoval (zaměřili jsme se však na řešení a na Národní třídě jsme se stavili v Subwayi :c)), boty, které mě tlačily (jak já nesnáším podpatky!) a placka (odznáček), kterou jsme si nějak před představením nezvládli koupit a po představení už tam ten pan prodavač nebyl. Sakra! I přes to ale večer stál za to...
