Jak se baví fyzici? - "Za Pařííííž! Zapaříííím!"

Dnes večer mě Markét vytáhla na představení s názvem "π MUŠKETÝRŮ", se kterým přijeli do Lidových Sadů hostovat studenti z - podle názvu vás to určitě nenapadlo - Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Jak už to tak bývá, vážně se mi nechtělo, po práci, ale jsem ráda, že jsem šla. S chutí a od srdce jsem se zasmála - některé vtípky byly pravda sice trochu otřepanější, ale padal jeden za druhým a některé situace bylo opravdu těžké rozdýchat. Tímto jaderňákům ještě jednou tleskám a děkuji za pěkně kulturně strávený večer! A pro vás ostatní - jeden za všechny a všichni domů!

Je libo trocha černého humoru?

Netěšila jsem se. Bylo mi to docela jedno, dlouho jsem si vlastně ani nemohla zapamatovat, na co do toho divadla půjdu. Víc, než o čem ta hra bude, jsem řešila svoje nové šaty. Možná je to dobře, protože ve výsledku jsem byla jen a jen moc příjemně překvapená. A o čem mluvím? O mé včerejší návštěvě Švandova divadla a zhlédnutí (světové premiéry) hry Kurz negativního myšlení.

Vzhledem k faktu, že hra byla zinscenována podle filmové předlohy norského autora Bårda Breiena, který jsem bohužel/bohudík? neviděla, nevěděla jsem, co čekat. Když mi Efi řekla, že film se jí nelíbil, že je depresivní, začala jsem mít trochu obavy. Ale všechno nakonec dobře dopadlo.

Nebudu popisovat děj, ten si můžete velmi rychle vygooglit, zaměřím se jen na subjektivní dojmy. Vzhledem k tomu, že místa jsme měli víc než báječná (pódium vybíhalo do takového "mola", které končilo přímo před námi, takže jsme v páté řadě seděli jako v první), jsem si mohla celou hru náležitě užít. Švandovo divadlo se mi líbí moc. Je moderní, přitom vkusné, pěkně zařízené. Herecké obsazení mi dle programu nic moc neřeklo, nutno však podotknout, že jednu z rolí obsadil Kamil Halbich, liberecký rodák a bývalý student gymnázia F. X. Šaldy (mimojiné jedna z osobností, která poskytovala rozhovor pro vznik knihy "Rozmluvy G").

A ke hře samotné - bylo to dobré, moc dobré. Děj byl strhující, smích střídal nepříjemné mrazení, smáli jsme se hodně, téměř dvě hodiny utekly aniž by to člověk zaregistroval. Herci byli báječní, všichni se na své role neuvěřitelně hodili, každé jejich slovo jsem jim věřila, hltala. A jejich umění ovládat invalidní vozíky, ta opravdovost, s jakou hráli zdravotně postižené, to, jak dokázali vystihnout emoce, to bylo k neuvěření. Scéna byla postavená parádně, s faktem, že se děj odehrává v několika místnostech, se pan Petr Masopust (její tvůrce) popral skvěle, nebylo potřeba žádných kulisáků, kteří by scénu během hry přestavovali.

Perfektní byla práce se světlem a se zvukem. Hrálo se bez přestávky, což byl v tomhle případě velmi dobrý tah, přestávkou by hra ztratila na náboji. Vše bylo plynulé, hra krásně gradovala a skončila tak, jak jsem to vůbec nečekala. Neumím říct, jestli to byl happyend nebo ne, nicméně jsem z divadla neodcházela s nepříjemným pocitem nevyřešeného konfliktu. A to je u téhle hry moc dobře. Myslím, že jako sociálnímu pedagogovi mi hra v ničem nepomohla, nezměnila mi náhled na život postižených lidí. Ale rozhodně mě přinutila se aspoň trochu zamyslet nad dnešním trendem permanentního úsměvu a naprosto vyrovnaného prototypu člověka. Určitě by mě zajímal i názor zdravotně postiženého diváka, ten ale k dispozici nemám, a proto se musím spokojit s autorovým tvrzením že: "Jim se líbí, že si z nich dělám srandu stejně jako z těch ostatních.". A abych nezapomněla - velmi oceňuji anglické titulky promítané na zeď, které umožní tuto hru sledovat i cizojazyčnému diváku, za tento nápad opravdu tleskám!

Takže pokud máte ve svém okolí nějakého přehnaně optimistického člověka, vyrovnaného tak, že ho ani tornádo nerozhodí, pošlete (vezměte) ho do divadla. Kromě toho, že se výborně pobaví, by se také mohl něčemu přiučit. Čemu? Třeba tomu, že není potřeba se z maličkostí radovat pořád, že občas se mnohem víc uleví, když si člověk pořádně od plic zanadává. Třeba tomu, že není chyba naučit se myslet aspoň trochu negativně. Ona totiž substituce a vytěsnění negativních zážitků nemůže fungovat donekonečna, někdy se to prostě vyventilovat musí, jinak, jak vám můžu jako čerstvé bécéčko potvrdit, se ve svém životě nějaké té neurózce nevyhnete. Ale to už je zase jiný příběh.. :c)

A když jsme u těch negativních zážitků, co se mi na tom večeru nelíbilo? Tři věci. Hlad, na který jsem sice během představení zapomněla, ale cestu domů mi pěkně znepříjemňoval (zaměřili jsme se však na řešení a na Národní třídě jsme se stavili v Subwayi :c)), boty, které mě tlačily (jak já nesnáším podpatky!) a placka (odznáček), kterou jsme si nějak před představením nezvládli koupit a po představení už tam ten pan prodavač nebyl. Sakra! I přes to ale večer stál za to...

Budeš v očích mít úžas jak Alenka v říši divů?

Tak se po delší době zase hlásím.. Jako vlastně všichni poslední dobou. Jenže když není o čem psát tak, aby to bylo pro vás tři nebo čtyři, kteří sem chodíte, zajímavý, protože jste buď všude byli se mnou a nebo se vás to ale vůbec netýká, psát se mi nechce. Moc nových filmů jsem taky neviděla, jen Avatar, o tom psát nebudu, a pak Imaginárium dr. Parnase a tam zas nevím, co bych k tomu řekla. :c) Ale dneska, teda vlastně už včera, jsem byla donucena i přes obrovskou únavu navštívit liberecký Cinestar a před půl desátou večer zasednout do ze tří čtvrtin prázdného (!) sálu, abych nasadila brýle a nechala se vtáhnout do říše divů. A jaké to bylo?

Tak tedy - bylo to v den premiéry už třetí představení, nicméně to, že v sále nás bude jen pár, to jsem nečekala. A teď k promítání, pěkně popořadě - snad poprvé jsem se nenudila u reklam. Nebyly přehnaně dlouhé a navíc, možná právě díky 3D efektu, byly zábavné. A konečně film?

Zezačátku byla Alenka teda pěkně nedomrlá.. Malé holčičce v postýlce jsem ty její přezlatělé vlasy nevěřila a slečna, která se řítila kočárem, by z fleku mohla konkurovat nejen řediteli sejrárny, ale i tomu sejru. Říše divů byla vážně kouzelná, ale co vážně stálo za to, byly postavy - ať už reální herci nebo jen ty animované postavičky. Kocour měl přesně takový úsměv, jaký jsem čekala, Tydlidýn a Tydlidun pobavili vždy, když k tomu dostali prostor a Johny, ten byl opět skvělý.. Ten úsměv, ten kukuč.. Mám ho ráda, no. A ke konci filmu se i ta Alenka pěkně vybarvila. Ano, kvůli postavám stojí za to tenhle film vidět, i vtipné a veselé momenty si člověk užije, ale dál si netroufám hodnotit, protože tahle pohádka nikdy nepatřila k mým oblíbeným, naopak se řadila úplně naspod druhé kategorie, jako malá jsem ji moc nechápala a bála jsem se jí. Nebylo by fér čekat, že se Burtonovi podaří za necelé dvě hodiny nadchnout mě pro něco, co mi bylo od malička nepříjemné. Tentokrát jsem se sice nebála, ale zmatek neustoupil. Každopádně jsem měla výhodu v tom, že jsem od toho filmu nic moc nečekala, takže rozhodně nejsem zklamaná, faktem ale je, že od Burtona jsem viděla už lepší kousky. Alenka se, bohužel, nedá s Mrtvou nevěstou nebo Karlíkem vůbec srovnávat.

Každopádně ano, rozhodně se na to podívejte už jen proto, že by mě vážně zajímal váš názor. :c)

A co mě ve filmu oslovilo nejvíce? Rozhodně utvrzení v tom, co říkám už dlouho.. Totiž, že "SPODEK, PANE, SPODEK, TO JE ĎÁBEL!"

Zprávička z Cinestaru

Dneska jsem vyrazila do kina na HP 6: Half-Blood Prince a byla jsem velmi mile překvapena. Vybavena upozorněními, že ve filmu chybí Brumbálův pohřeb a závěrečná bitva, jsem od toho moc nečekala, ale zvědavost mě donutila trochu ulehčit peněžence. A jsem za to ráda! Stejně tak jsem ale ráda, že doby, kdy jsem knihu četla a pamatovala si děj, jsou už dávno pryč. Takhle jsem se mohla nechat unášet příběhem, který se na plátně odehrával, aniž bych měla možnost remcat, že tady chybí tohle, tuhle támhleto a tohle všechno je tu navíc. A ten příběh stál za to - žádné velké přesuny a zlomy, ve kterých by se mohl knihy neznalý divák ztratit a zamotat, pěkně vyvážené napětí a humor - toho tam bylo opravdu hodně, příjemné to překvapení, film mi přišel světlejší než ty předešlé nebo na mě aspoň nepůsobil ponuře. A i adrenalin se dostavil a to v podobě obrovského leknutí, které jsem rozdýchávala ještě hodně dlouho - to mám z toho, že čekám, že něco přijde, ale nevím kdy a pekelně se na to soustředím :c) Jediné, co mi film trochu kazilo, byl dabing, ale jen místy. Zezačátku mi hodně neseděl Brumbál, ke konci zas Harry. Ale co, člověk si zvykne i na horší. Zkrátka a dobře, film se mi líbil, v následujících dnech nejspíš zalovím v knihovničce a pustím se do přelouskávání knížky.

Jen teda vůbec nechápu, proč jsem pokaždé při pohledu na Michaela Gambona (Brumbál) viděla Gandalfa.. :c)

Všem, co nechtějí srovnávat film s knížkou, tenhle kousek doporučuju, je to přinejmenším milé :c) A na co vyrazím příště? Třeba na Coraline, pokud ji začnou zase dávat.

Horečka sobotních akcí

Sobotní odpoledne stane se pro mnohé chvílí nudy. Ne však pro mě. A nejen odpoledne, nýbrž celý den. Ráno jsme s Matějem v klídku vstali, posnídali a jali se studovat mapu okolí Brněnské přehrady, kam jsme měli namířeno, a také doprovodný program akce Ignis Brunensis. Naplánovali jsme si den v okolí vodní nádrže, který měl být zakončen velkolepým soutěžním ohňostrojem (Belgie). Vyrazili jsme tedy na "jedničku", která nás, kupodivu, dovezla do zastávky "Přístaviště". Odtud jsme se vydali s davem okolo různých pouťových atrakcí (bohužel herdekbaba z libereckých výstaváků tu nejspíš nebyla :c)) a s malou zastávkou na osvěžení jsme došli do přístaviště. Naštěstí pro nás byl plavební lístek na hrad Veveří prodáván také ve verzi zpáteční, tak jsme neváhali a dva zakoupili.. Plavba parníkem byla příjemná - sice vedro, ale občas zafoukal svěží větřík. Na Veveří jsme chtěli zhlédnout dravčíky v letu, ale to se bohužel nekonalo. Tak jsme se aspoň nadlábli, trochu něco pofotili, rozeslali pozdravy domů a vydali se na zpáteční cestu.
Dalším príma zážitkem byl koncert skupiny "Žalman a spol.", který se konal od osmi. Tam jsme hodinku poseděli a zazpívali si pár známých písniček, mimo jiné i Ho Ho Watanay. Pak už nastal čas velkého přesunu - hledání míst na ohňostroj. Konečně dorazila Gabča s Františkem, jsme tedy kompletní. Teď přijde největší sranda večera, vážně. Hlavně pokud se posadíte hned za dvě nerudné paní, kterým vadí procházení ostatních lidí kolem jejich deky. No prostě komédie, největší ve chvíli, kdy se kolem nerudné paní rozhodlo suveréně a bez ptaní projít zhruba pět prostorově poněkud výrazných dam (možná i pánů). Vůbec se s tím nemazali, na paní ohledy nebrali a my jsme je za jejich výkon odměnili záchvatem smíchu.
Ohňostroj byl skvělý, dovolím si tvrdit, že i fotky se Matějovi moc povedly, jsem z nich nadšená! Po půl hodině velkolepého vizuálního i auditivního zážitku jsme se (opět spolu s davem) vydali přes pole na tramvajku. Cestou jsme ještě mrkli na nafukování horkovzdušného balónu a pak už jen stačilo nastoupit do jedné z mnoha tramvají a hurá dom.. Bylo to hrozně super, sluníčko svítilo, bylo teplo, prostě parádní sobota!

Fotky zde uveřejněné pořídil Matěj a já mu za ně moc děkuji :c)

Z Tanvaldu až na Muzikantský bál

NAJDI 10 ROZDÍLŮ :c)

Sobotu jsem se rozhodla strávit s lidma z Kletru na družinové výpravě. Vlakem jsme vyjeli do Tanvaldu a odtud se (po menších Kalůzoperipetiích s mapou) vydali po červené na Černostudniční hřeben. Můžu vám říct, že teda magistrála je tam krásná, fakt všem doporučuju, hlavně na běžky! Naše kroky vedly přes Terezínku, Skalní bránu a Muchov na Vikůrku, kde jsme si na louce zahráli běhací kvarteto.
Pak jsme pokračovali na Černou Studnici, odkud jsme téměř doslova a do písmene seběhli Bobařskou (sáňkařskou) dráhou dolů do Smržovky. Na vlak jsme i přes naše nepříliš rychlé tempo (v očích smrt, na tachometru dvacet :c)) dorazili o hoďku dřív, ještě, že má Smržovka tři zastávky a my se mohli vydat na jinou, abychom za tu hodinu nezmrzli :c) Ve vlaku - Regionově - byl největší atrakcí záchod na čudlíčky, ze kterého jsme byli krapet paf a pan průvodčí se nám upřímně smál, ale poradil :c)
Po návratu z výpravy mě čekal závod s časem, poněvadž (čti [páč] :c)) jsem se vydala na můj poslední ples sezóny, Muzikantský bál, kde zpíval Matěj s Akcentem. Koncert byl uplně super, diváctvo sice nebylo početné (většina tancovala v hlavním sále), ale o to nadšenější, a potlesky dloooouhé (šak si to zasloužili :c)). Potkala jsem tam dokonce Klokana, to jsem fakt nečekala, ale moc to potěšilo, a vyzkoušla nové taneční botky - ty tancujou uplně samy!
Cestou z PKO (v jednu ráno) jsme se ještě na skok stavili v Osvěžovně, kde slavil narozky Kuba Reindl, pozdravit kamarády, poblahopřát oslavenci, a pak už jen hurá domů do postýlky. Byl to absolutně vyčerpávající, ale skvělý den!

Sobotní úklid?

Na dnešní den jsem měla naplánovaný generální úklid pokoje, protože se mi tu za poslední tři týdny nahomadila ohromná spousta věcí, takže permanentně nemůžu něco najít nebo na něco zapomenu, protože to nemám na očích.
Rozhodla jsem se tedy využít volného víkendu k prospěšné věci. Jenže když jsem ráno (dobře, no, tak v deset :c)) vstala, venku bylo nádherně a tak jsme se s mamkou shodly, že tvrdnout doma je škoda a že teda po obědě vyrazíme na Sychrov, kde se konaly velikonoční trhy. No, do dvou času dost, pustila jsem se do první části úklidu (= vyházet všechno, co nepotřbuju a tím udělat v pokoji dokonalý čurbes).
Ale sotva jsem začala, přišla za mnou mamka s prosbou, jestli bych nesjela na nákup a na Vítkov pro bráchu a jeho spolužáka, který měl být na oběd doma. Fajn, nechala jsem pokoj pokojem, bordel bordelem, a vyrazila jsem. Když jsme se s brůdrem kolem půl jedné vrátili dom, chystala jsem se začít s úklidem nanovo, ale v tu chvíli mamka volala k obědu. Tak ju, proč ne, hlada mám, tak se aspoň nadlábnu. Po "ó" se mi podařilo se do úklidu na chvíli zabrat, jenže minuty neúprosně letěly a my vyrazili na Sychrov.
Na trhách byla spousta lidí, ale jinak tam bylo moooc krásně, pořídila jsem si nádherný prstýnek a moc pěkné naušnice :c) Cestou dom mamku napadlo, že bychom si mohli zajít do kina na pohádku Nejkrásnější hádanka, prý jí dávají od půl šesté v Lípě.
Nojo, proč ne, v jině jsem už nějakou dobu nebyla, kór v tom libereckém. Vyrazili jsme tedy na půl šestou do kina, brácha si koupil popkorn a kofolu (že je bez cukru jsme zjistili až v půlce filmu, byla pěkně hnusná), my s mamkou vodu a těšili jsme se na príma pohádku. No, když už ta upoutávka na film 10 000 let př. n. l. trvala asi půl hodiny, došlo nám, že pohádka dneska asi nebude. 10 000 let př. n. l. je film o afrických kmenech, které byly zotročovány "bohem" na stavbu pyramid, o jednom hrdinovi, který se je vydal zachránit, protože mu "čtyřnozí démoni" odvedli i jeho vyvolenou, je to prostě taková bojová lovestory, konec sice romantika, ale pohádce se to nevyrovná. I když hlavní hrdina byl moc pěknej borec a odvedené slečně dredy taky moc slušely :c) Jen ti mamuti by se nám hodili spíš na jarní výpravu a obrptáky v pralese jsem moc nepobrala...
A aby těch náhod a nehod a omylů dneska nebylo málo, při vycházení z kina, zrovna ve chvíli, kdy jsem si zapínala zvuk na telefonu, mi přišla zpráva od Wéji, jestli bych si nešla někam sednout.. Tak jsem využila toho, že jsem ve městě a tudíž odpadá ta počáteční lenost, kdy se člověku nechce z domu, a zašly jsme ještě s Álou do vinotéky.. Čaj tam maj totiž mooooc dobrej ;c) No, teď jsem se vrátila dom a v pokoji je stále neskutečný bordel.. Asi se do toho budu muset pustit zítra :c)

Plesmarathón 1. část

Včera jsem se vydala do Prahy na 1. Jyxoples... Cesta s šatama byla veselá, nicméně na Kačerov do kanclu jsem dorazila v pohodě. Relativně. Pak následoval autopřejezd do Kulturního Centra Novodvorská, kde se celá akce měla konat. Centrum je moc pěkné, sál moderní, přijemný. Před příchodem plesajících jsem tam tak nějak bloumala, převlíkala se a tak. No, těsně před osmou, když už v sále byla většina lidí se stala moc nepříjemná a absolutně neočekávaná věc - stojím, poslouchám debatu, která se vedle mě rozvíjí (už nevím, kdo přesně a s kým debatoval), ale najednou se mi zvrkne noha - u mých krásných nových bot se mi zlomil podpatek, jen tak, z ničeho nic. Síla. Co teď? Náhradní boty jsou v Liberci (a já je odpoledne měla v ruce a říkala si, jestli si je mám pro jistotu vzít, sakra!), v keckách tancovat nemůžu, bosa taky ne, na to tam bylo moc světla a neočekával se narvaný parket, takže by to byl trapas. Takže uříznout i ten druhej. Ale ouha - v kuchyni nám nechtěli pučit nůž, takže nastoupily na řadu nůžky.. Veselé, že? Ještě veselejší to ale začalo být ve chvíli, kdy jsem zjistila, že v druhém, nezlomeném, podpatku, je kus jakéhosi železa, který v podpatku druhé boty prostě nebyl! Takže to nešlo ani uříznout, zlomit, ohnout, utrhnout, nic. Takže jsem protancovala ples s jedním podpatkem, na špičkách :c) Nicméně to bylo dobré, parket poloprázdný, místy téměř prázdný, spousta místa, po kratším dostávání se do "toho" nám to šlo i bez podpatku... :c) A teď bonus - lístky do tomboly byly drahé, koupila jsem si teda jenom čtyři, přecijen vím, jaké mám štěstí... A ze čtyř byly dva výherní :c) Takže mám príma mikču s číslem na všechna čísla :c) A taky dva nafukovací balóny.. A vůbec :c) No.. a jako stylový závěr večera jsme místo u Matěje na bytě na Opatově přespávali u Matějovo kamarádů v Neratovicích.. Netradiční, ale nad očekávání příjemný večer!