Vánoční výprava

Tak jsem se včera vrátila z další z našich príma vánočních výprav :c) A bylo to.. komorní. Dětí bylo 5, zato rádců a bývalých členů a přátel Kletru se tam vystřídalo zhruba 15 :c) Počasí nám vyšlo parádní - nevím, jak bylo 26., jelikož jsem přijela až večer, ale od 28.12. bylo náááádherně! Sluníčko svítilo, sníh se třpytil, na běžkách jsme objeli Josefodolskou přehradu až na Novou Louku a pak přes Královku zpátky na Jabloneckou, výlet se vydařil - byla sice zima, ale ta panoramata! ;c) Přímo před chalupou jsme mohli sledovat závody běžkařů, zahráli jsme si taky spoustu her, večer na zpívandách dali zabrat hlasivkám, no prostě domů se mi moc nechtělo... A teď už se těším na silvestra :c)

Fotku v titulku jsem si opět vypůjčila od Matěje:c) Moje fotky můžete zatím shlédnout tady, Hániny tady...

"Ó já nešťastná!"

aneb Nikdy nejezdi z tábora dřív!

Včera k polednímu jsem se spolu s Ferdyšem a Citrónem vrátila z Lobendavy zpět do Liberce. A od té doby to jde se mnou z kopce. Ale začněme od začátku...
V neděli 29. 6. jsem se setkala s devíti kidošema na nádraží a společně s nimi vyrazila vlakmo směr Horní Poustevna. Cesta proběhla v klidu, všichni byli fajní, poslušní, prostě pohodička.. Náš příchod do tábora byl ohlášen "mohutným AHOJ!" někdy kolem jedné hodiny. Tábor stál, díky stavěcí četě, už téměř v celé své kráse, zbývalo dostavět dřevěné stany, pověsit boční plachty na jídelně, dokončit umývárky, pár drobností jako ohniště a totem a nakonec uklidit louku.
To vše jsme zvládli během prvního a druhého dne a tak jsme se se začátkem července mohli začít věnovat lovu bobříků, který všechny přinejmenším zaujal, některé dokonce uchvátil. Jak lov bobříků probíhal si můžete zčásti přečíst ve článku sprnového Kalendáře Liberecka, tady se moc rozepisovat nebudu.
Krom bobříků jsme ovšem také hráli spoustu her, mezi větší z nich patřila hra Safari, O Krakonošovi nebo také O Zlatovlásce. Z té pochází nejvtipnější fotka a taky můj oblíbený výkřik :"Ó já nešťastná!". Co mě velmi překvapilo a potěšilo, bylo to, že děti byly z téměř veškerého programu docela nadšené, dokonce i tábornická praxe je vzala a bavila!
Počasí nám docela přálo, až na čtvrteční bouřku a páteční uplakané dopoledne, ale aspoň se trochu pročistil vzduch. Ale i vykoupat jsme se v prvních slunečných dnech stihli a "pár" kapek k Lobendavě prostě neodmyslitelně patří. :c)
Zkrátka a dobře, týden na naší oblíbené louce utekl jak voda a mně nezbývalo, než se rozloučit. Odjezd jsem nesla ještě statečně, ale doma jsem se pak lehce složila a od včera se mnou nic není, pořád myslím na to, kolik teď mají za Šluknovem hodin, co dělají, jak to zvládají a tak..
A co se mi z celého toho týdne líbilo nejvíc? Všechno.. Ale favority mezi zážitky jsou Fojtovy vytahané uši z přeříkávání abecedy, Fidel načapaný mnou, Háňou a Ferdyšem na bobříku osamělosti, Kačbino prohlášení, že "už ji vidělo hodně lidí, tak se na bobříka osamělosti vyprdla a vrátila se", popis Kuběho víru v hubě a v neposlední řadě taky Kalůzovy dopisy se sekérečkou :c)
Ale bylo toho opravdu mnohem víc, jen si teď prostě nevzpomenu, píšu v rychlosti, měla bych jít spát, za 5 hodin odjíždím na letiště... Bude se mi fakt stejskat, doufám, že za rok se tam zase sejdem a já si vynahradím ten letošek..

Mnou pořízené fotky si už teď můžete prohlédnout na mém rajčeti.

Slavnosti slunovratu

O tom, že jsme se v pátek 20. byli podívat na open air muzikálu "Muž z kraje La Mancha" už všechny informovala Háňa, což je pro mě jedině dobře, a tak se plynule přesuneme na téměř navazující akci v den slunovratu - akci pořádanou tradičně Jizersko-ještědským horským spolkem na Martinské stěně.
Jako každý rok tam náš oddíl (dá se tomu tak ještě říkat???) pořádal pohádkový miniles pro rodiče s dětmi, kteří míří nahoru nejen na loutkovou pohádku. Letos po cestě mohli potkat až 15 pohádkových postav, které byly rozmístěny na osmi stanovištích.
Musím říct, že letošní zájem o akci byl (alespoň podle toho, co jsem slyšela) mnohem větší než v letech uplynulých, asi se rozkřiklo, že to tam je opravdu super. Škoda jen, že všichni chtěli jet autem co nejdál a proto jsme s Křemílkem Háňou musely všechny posílat zaparkovat jinam, mimo pohádkovou trasu.
Trochu mě mrzí, že jsem nestihla loutkovou pohádku divadla Rolnička, ale snad se mi poštěstí jindy. Hlavně, že jsem si za poslechu bluegrassové skupiny Namodro mohla opéct skvělou sýrovou klobásku a zapít ji kófou :c), protože mi na pohádkové cestě opravdu vyhládlo! Poté už nezbývalo nic jiného než se podívat na vyhlídku a v zápětí se vydat na cestu zpět....

Fotografii k příspěvku jsem si vypůjčila z webového alba JJHS - snad to nebude vadit...

Jizera raftmo

Už vám letos bylo takové vedro, že byste se klidně vykoupali i v louži? Mně bylo a tak jsem s radostí přijala zprávu, že v sobotu 7. 6. pojedeme s Kletrem na rafty. Vyrazili jsme velmi, velmi brzy - sraz byl v pouhých 6.15 na ČD. Vlakem jsme dojeli do Turnova, kde na nás na autobusovém nádraží čekal Ferdyš, Honza Šípal a pán, který bude řídit doprovodné vozidlo (tuším, že to byl Karel).
Svépomocí jsme nafoukli dva rafty, rozdělili se do posádek, počkali na pána, který jel s námi na kajaku a konečně spustili plavidla na vodu. Hned vzápětí jsme ovšem zdolávali turnovský jez, , takže zase všichni ven, spustit lodě a dola nasedat.
Na úseku mezi Turnovem a Přepeřemi se vykoupala celá naše posádka - začalo to zcela nevinně Fojtem (kým jiným, že :c)), který "omylem" vystřihnul kotrmelec a zkulil se do Jizery. Hned po něm, po menší rvačce, jsme se tam navzájem dokoulely já a Naty. Jenže když už jsou mokří tři, nejde to jinak, než že ostatní s nimi budou solidárně sdílet jejich pocity. Nejlépe to pochopil Kuba, který se šel okamžitě smočit taky. :c) Marťas se ovšem nenechal zahanbit a, i když ne po hlavě, "skočil" tam taky. A pak to všechno zakončil Matěj, těsně před Přepeřemi.
Tam jsme pět přetáhli jez, hupsli do náhonu, vymetli tam každý křoví a frčeli směr Příšovice. Tam Fojt upustil pádlo v těch největších peřejkách, chudák kapitán posádky Marťas se pro něj musel obětavě vrhnout a "vyrobil" si přitom na noze druhý nádorek.
U dálničního mostu ve Svijanech jsme si dali sváču, trochu si odpočali, prohodili rafty a vyrazili dále. Ještě jsme přetáhli pár jezů, jeden dokonce sjeli a dojeli až k Mnichovu Hradišti, kde jsme se vylodili, omyli rafty, převlékli sebe a vydali se na vlak. Domů jsme dorazili v půl osmé, unavení, spálení, ale rozhodně to stálo za to!

Frýdštejn, Kopanina a okolí

Včera, tj., v sobotu, jsme se s Kletrem vydali zkoumat přírodní i nepřírodní krásy krajiny mezi Hodkovicemi a Malou Skálou. Vyrazili jsme náhradní dopravou do Jeřmanic a odtud vláčkem do Hodkovic. I přes to, že Skřítek vůbec nevěděla, kde jsme a kam míříme, jsme (díky Marťasovo orientačnímu smyslu a citu pro nábližky:c)) chytli správný směr a už jsme mašírovali po silnici přes Radoňovice na Pelíkovice. Tady, na křižovatce s cyklostezkou, přišla na řadu dlouho očekávaná sváča spojená s dobrovolným lovem a následným útěkem před ovcemi. Využili jsme toho, že Evropská unie umožnila v této krajině vybudovat cyklostezku a vydali se po ní na Kopaninu. Po cestě nás zaujalo ohromné množství odkvetlých pampelišek, které jsme okamžitě zneužili k ofoukávání ostatních a vytváření príma filmových efektů. Na Kopanině nebylo ani potřeba vyzvedávat klíče v domku č.p. 14, rozhledna byla otevřená, nahoře jsme potkali dva tůristy s bezva bílým psem, který se ovšem nehorázně bál schodů dolů. Z Kopaniny jsme pokračovali na Frýdštejn, kde je možná prohlídka bez průvodce. To nesmělo zůstat nevyužito a proto byl prošmejděn každý kout zříceniny. Musím říct, že tolik schodů jsem nevyšla a nesešla už dlooouho. No, a po malé pauze nám už nezbylo nic jiného, než se vydat na zpáteční cestu do Hodkovic. Než jsme došli do Bezděčína, potkali jsme asi pět hasičských aut, jedno na nás troubilo a dvě dokonce houkaly. Do Hodkovic jsme jsme dorazili tak akorát, na zastávce jsme si krapet odpočali a pak jen naskočili (sice do nesprávného) autobusu směr Liberec. :c)

Víkend v Ráji :c)

V sobotu, po náročném odeslání rodičů a psa žluťákem do Prahy, jsem po osmé hodině konečně vyjela směr Turnov, za ostatními Kletry. Moje cílová stanice se jmenovala Libošovice. Dorazila jsem tam úspěšně, sice po krátkém bloudění, ale v pořádku. Jen jsem stačila zaparkovat, vzít peníze a telefon a už se vyráželo na výlet. Naše kroky vedl Ferdyš a to jeřábovo-jabloňovou alejí na žlutou a po ní na stanoviště naučné stezky "Krajina Sobotecka". Tady jsme vyplnili úkoly v našich "kosteckých sešitcích" a pokračovali jsme dále k Semtínské lípě.

Naše zdržení na tomto místě však nemohlo být dlouhé, protože na jedenáctou už nás očekávali na Kosti, kde jsme měli zarezervovanou prohlídku hradu. Měli jsme dnes opravdu štěstí - tento víkend je k prohlídkám bonus za 30 káčé na osobu - živé ukázky rytířů a dobových hradních pánů. Celí natěšení jsme se tedy všichni krom Ály a Ferdyše, kteří prohlídku absolvovali před 14 dny, vydali k hradní bráně, kde si nás přebrala slečna průvodkyně. Jelikož jsme si spolu se vstupenkami pro nás zakoupili také vstupenku pro focení, vytasili jsme s MTSem a Škuboá naše fotiče hned po vstupu a jali se dokumentovat téměř každý centimetr naší cesty hradem. Jak obrazová dokumentace dopadla, to si, doufám, budete moct brzy prohlédnout v kletří fotogalerii.
Hned při prvním zastavení na jednom z nádvoří hradu (tuším, že to bylo druhé nádvoří), se blejskl Fojt - jako jediný věděl, proč jsou na hradním zdivu podivné ďolíky a taky to všem náležitě nahlas vysvětlil. Na hradě toho bylo k vidění mnoho. Nás ovšem zaujala už ze začátku navštívená mučírna, kde naši prcci opět doslova zářili - Fojt na sobě nechal názorně předvést, jak v minulosti řezali jazyky a následně se spolu s Matějem nechal zapasovat do klády.
Na třetím nádvoří jsme byli svědky soubojů rytířů, v Bílé věži jsme se mohli přesvědčit o mocnosti jejích stěn a na nádvoří čtvrtém nás velmi pobavili dovádějící tanečníci se svými psy :c) Po téměř dvou hodinách vstřebávání historie jsme se vrátili k Ále a Ferdyšovi a skoro ihned jsme byli odesláni najít psí hřbitov a staré kamenické značky. Díky Ferdyšově dokonalému popisu jsme se nejenže neztratili, ale navíc jsme to opravdu našli, takže teď víme, že pohřbení psi se jmenovali Don, Šedka a Brandy a místo jejich odpočinku je opravdu klidné a příjemné.
Od Kosti jsme se vydali k bývalému obydlí jedné z účastnic Zájezdu - Slepé Barky, kde jsme řádně prozkoumali nejen skalní dům, ale také bývalou studnu. Jenže naše žaludky už se poměrně nahlas hlásily o kousek toho žvance, takže jsme moc nevnímali a jen se těšili na to, že se co nejdřív pořádně nadlábneme - a naše těšení přineslo sladké ovoce. Chleba, cibuli a taky pomazánkové sádlo jsme totiž vybalili přímo na louce pod Kostí.
Po ó jsme se vydali údolím Plakánku, kde Fojt za přítomnosti nejen kletráckého publika málem utopil botu v bahně. U Pilského rybníka jsme pořídili jednu paparazzi fotku Pepy Dvořáka - letos se bohužel žádné oddílové focení nekonalo - ono se není čemu divit, vždyť by nám snad nikdo ani neuvěřil, že jsme oddíl. Sluníčko se pomalu začalo chystat na dalekou cestu kolem druhé poloviny Země a my jsme tedy vyrazili dále kolem Lomů do vsi Vesec.
Tady jsem se od ostatních oddělila a mazala k autu a potom do Turnova pro Matěje. Vrátili jsme se skoro akorát na véču - skvělý rizoto. No a potom, vzhledem k pokročilé hodině, nás čekala už jen zpívanda a zívanda a proto jsme rychle zalezli do regálů.
Druhý den nás čekaly hry na place u nádraží, velký úspěch měl Černý Petr, úklid penzionku a pak už jen cesta domů...
Titul nejlepších hlášek výpravy získaly hlášky pánů rytířů z Kosti - "Pojďme si zadovádět!" a "Vypusťte psy!". :c)
Výprava byla děsně fajn, počasí nám opravdu přálo a já osobně jsem si to skvěle užila. :c)

Na kameny, na kameny, na kameny, jéjéjé!

Víte, jak mi dnes ráno zatrnulo, když jsem vykoukla z okna a viděla jen šeď a vodu? Moc.. Dneska se totiž jelo na Vítkov na kameny, a to je vždycky ve špatném počasí děsnej vopruz..
Na autobusovém nádraží se nás taky sešlo jenom 5 - já, Háňa, Fojt, brácha a jeho spolužák... Na Vítkov za námi naštěstí dorazila ještě Verča s Pépfou, Ferdyš s Marťasem, Sušilem a jídlem, a další bráchův spolužák.
Rozdělili jsme se na dvě skupiny - já, Háňa, prcci a řidič traktoru Jarda, no a pak zbytek s řidičem Pavlem. Kluci sbírali kameny v okolí hradu, u krav a u vodárny, my na louce za cestou. Kolem dvanácté, když už nám byla zima a Fojt hlady šilhal tak, že by nenašel ani skálu, vydali jsme se zpátky do krbem vyhřáté místnosti, kde jsme si (ne)opekli príma šunkové klobásky z Chrastavy.
A co by to bylo za návštěvu Vítkova bez kontaktu se zvířaty? Nejvíc nás zaujaly skotské krávy, krocan, králíci, kočky a samozřejmě koně, na kterých se téměř všichni rádi svezli. Myslím, že se brigádka povedla, všichni se zdravě vyčerpali a že se nám v noci bude hezky spát :c)

Oprava 21. 4. 2008: Spalo se sice dobře, ale ještě teď mě bolí celej člobrda... :c)

Z Tanvaldu až na Muzikantský bál

NAJDI 10 ROZDÍLŮ :c)

Sobotu jsem se rozhodla strávit s lidma z Kletru na družinové výpravě. Vlakem jsme vyjeli do Tanvaldu a odtud se (po menších Kalůzoperipetiích s mapou) vydali po červené na Černostudniční hřeben. Můžu vám říct, že teda magistrála je tam krásná, fakt všem doporučuju, hlavně na běžky! Naše kroky vedly přes Terezínku, Skalní bránu a Muchov na Vikůrku, kde jsme si na louce zahráli běhací kvarteto.
Pak jsme pokračovali na Černou Studnici, odkud jsme téměř doslova a do písmene seběhli Bobařskou (sáňkařskou) dráhou dolů do Smržovky. Na vlak jsme i přes naše nepříliš rychlé tempo (v očích smrt, na tachometru dvacet :c)) dorazili o hoďku dřív, ještě, že má Smržovka tři zastávky a my se mohli vydat na jinou, abychom za tu hodinu nezmrzli :c) Ve vlaku - Regionově - byl největší atrakcí záchod na čudlíčky, ze kterého jsme byli krapet paf a pan průvodčí se nám upřímně smál, ale poradil :c)
Po návratu z výpravy mě čekal závod s časem, poněvadž (čti [páč] :c)) jsem se vydala na můj poslední ples sezóny, Muzikantský bál, kde zpíval Matěj s Akcentem. Koncert byl uplně super, diváctvo sice nebylo početné (většina tancovala v hlavním sále), ale o to nadšenější, a potlesky dloooouhé (šak si to zasloužili :c)). Potkala jsem tam dokonce Klokana, to jsem fakt nečekala, ale moc to potěšilo, a vyzkoušla nové taneční botky - ty tancujou uplně samy!
Cestou z PKO (v jednu ráno) jsme se ještě na skok stavili v Osvěžovně, kde slavil narozky Kuba Reindl, pozdravit kamarády, poblahopřát oslavenci, a pak už jen hurá domů do postýlky. Byl to absolutně vyčerpávající, ale skvělý den!

Velikonoce v Acerníku

Letošní velikonoční výprava se sice nekonala na kolech, ale zas kolikrát jste o Velikonocích ježdíkovali, stavěli iglů a megasněhuláka? :c) Na Marťasovic chatu jsem dorazila až o den později, ale výprava se mi moc líbila. Jela s námi dokonce Zůza, kterou už jsem neviděla dloooouho :c) No, když jsme se všichni posčítali, výsledný počet účastníků byl pouhých devět + místy dva, ale byla to na druhou stranu taková příjemná komorní akcička. Jak už jsem zmínila na začátku - ježdíkovalo se jak o závod, stavělo se iglů, veeeelkej sněhulák, odpoledne jsme oškubali Marťasojc vrby a večer za četby Chaty v Jezerní kotlině jsme pletli pomlázky a malovali vejcata jako diví. A letos byly všechny výsledné produkty opravdu povedené! Jen je velká škoda těch kol, tak doufám, že to třeba do příští výpravy roztaje a my ty naše bicykly přecijen trochu vyvětráme :c)

Čo bolo, to bolo...

Tak přechodovou pohodu jsme letos, bohužel, museli oželet... Tečka trávila jarní prázdniny v Itošce, Wéja v Liberci, Matěj v Praze, já v Brně ve škole a Háňa s Marťasem s dětma na Jablonecký.

Naštěstí mám docela príma rozvrh a tak se mi podařilo za nimi dorazit ve čtvrtek dopoledne a mohla jsem tam zůstat až do konce, jupí :c)
Když jsem ve čtvrtek dorazila, děcka si zrovna dělaly deníčky a dohrávaly pexesový souboj. Ale aby se aspoň trochu provětraly, zahráli jsme si venku pár her, jenže bylo dost ošklivo, sněžilo a fučel vítr, takže jsme se zase rychle vrátili do teplíčka v chalupě. Tam jsme se jali vyrábět květinové zápichy, na které přivedla Háňu nejspíš Saší :c) Já jsem si k tomu vyrobila ještě 4 kolíčky, které si děti vyráběly pár dní zpátky. K obědu jsme si dali skvělý smažák s kotlem tatarky, ale naštěstí jsme se nepřecpali, protože sýru nebylo moc a brambor tak akorát, takže když se mezitím se venku počasí trošku umoudřilo nemuseli jsme čekat, až nám slehne, ale mohli jsme se rovnou vrhnout na hry. Krom nějakých veselých štafet nebo operace siamských dvojčat bylo taky potřeba, aby si pravěké kmeny nashromáždili z území nepřátelského kmene trochu dřeva, kterého bylo na jejich vlastním území jen poskrovnu - ztráta ohně by totiž pro pralidi znamenala ohrožení života. V pozdním odpoledni nás na chvilku navštívil Matěj s Andrewem, ale sotva se ohřáli, už zas frčeli dom. K véče jsme společnými silami ukuchtili sladké vrtule, byly supr a všichni si byli přidat. Večer se místo zpívandy hrál Twister, který měl nečekaný úspěch - děti se nám podařilo zahnat do regálů až kolem půl jedenácté.

Dneska ráno jsme se službou naservírovali ostatním snídani včetně čaje až na stůl, pak se začalo balit a uklízet a v tomto duchu se pokračovalo až do oběda, ke kterému byl príma těstovinový salát, který bude mít Kalůza, Verča, Pepa a Naty dneska ještě k večeři a možná zbyde i na zítřejší oběd :c) No a pak už stačilo jen vyrazit - teda aspoň dětem. My jsme s Ferdyšem ještě vytřeli, zamkli a frčeli do Liberce vyložit věci v klubovně a odvézt batohy na návrat. Tam jsme celou výpravu zakončili hurónským pokřikem a já už se zase těším na příští pátek, protože odjíždíme na Velikonoční, jupí! :c)

(Teda, koukám, že tu dělám Sůše docela dobrou reklamu, škoda, že není placená;c))

aktualizace 16. 3. 2008: Tenhle příspěvek by měl vyhrát cenu za nejvíc odkazů v historii pseudoblogu :c)