aneb Nikdy nejezdi z tábora dřív!Včera k polednímu jsem se spolu s Ferdyšem a Citrónem vrátila z Lobendavy zpět do Liberce. A od té doby to jde se mnou z kopce. Ale začněme od začátku...
V neděli 29. 6. jsem se setkala s devíti kidošema na nádraží a společně s nimi vyrazila vlakmo směr Horní Poustevna. Cesta proběhla v klidu, všichni byli fajní, poslušní, prostě pohodička.. Náš příchod do tábora byl ohlášen "mohutným AHOJ!" někdy kolem jedné hodiny. Tábor stál, díky stavěcí četě, už téměř v celé své kráse, zbývalo dostavět dřevěné stany, pověsit boční plachty na jídelně, dokončit umývárky, pár drobností jako ohniště a to
tem a nakonec uklidit louku.
To vše jsme zvládli během prvního a druhého dne a tak jsme se se začátkem července mohli začít věnovat lovu bobříků, který všechny přinejmenším zaujal, některé dokonce uchvátil. Jak lov bobříků probíhal si můžete zčásti přečíst ve článku sprnového Kalendáře Liberecka, tady se moc rozepisovat nebudu.
Krom bobříků jsme ovšem také hráli spoustu her, mezi větší z nich patřila hra Safari, O Krakonošovi nebo také O Zlatovlásce. Z té pochází nejvtipnější fotka a taky můj oblíbený výkřik :"Ó já nešťastná!". Co mě velmi překvapilo a potěšilo, bylo to, že děti byly z téměř veškerého programu docela nadšené, dokonce i tábornická praxe je vzala a bavila!
Počasí nám docela přálo, až na čtvrteční bouřku a páteční uplakané dopoledne, ale aspoň se trochu pročistil vzduch. Ale i vykoupat jsme se v prvních slunečných dnech stihli a "pár" kapek k Lobendavě prostě neodmyslitelně patří. :c)
Zkrátka a dobře, týden na naší oblíbené louce utekl jak voda a mně nezbývalo, než se rozloučit. Odjezd jsem nesla ještě statečně, ale doma jsem se pak lehce složila a od včera se mnou nic není, pořád myslím na to, kolik teď mají za Šluknovem hodin, co dělají, jak to zvládají a tak..
A co se mi z celého toho týdne líbilo nejvíc? Všechno.. Ale favority mezi zážitky jsou Fojtovy vytahané uši z přeříkávání abecedy, Fidel načapaný mnou, Háňou a Ferdyšem na bobříku osamělosti, Kačbino prohlášení, že "už ji vidělo hodně lidí, tak se na bobříka osamělosti vyprdla a vrátila se", popis Kuběho víru v hubě a v neposlední řadě taky Kalůzovy dopisy se sekérečkou :c)
Ale bylo toho opravdu mnohem víc, jen si teď prostě nevzpomenu, píšu v rychlosti, měla bych jít spát, za 5 hodin odjíždím na letiště... Bude se mi fakt stejskat, doufám, že za rok se tam zase sejdem a já si vynahradím ten letošek..
Mnou pořízené fotky si už teď můžete prohlédnout na mém rajčeti.
V neděli 29. 6. jsem se setkala s devíti kidošema na nádraží a společně s nimi vyrazila vlakmo směr Horní Poustevna. Cesta proběhla v klidu, všichni byli fajní, poslušní, prostě pohodička.. Náš příchod do tábora byl ohlášen "mohutným AHOJ!" někdy kolem jedné hodiny. Tábor stál, díky stavěcí četě, už téměř v celé své kráse, zbývalo dostavět dřevěné stany, pověsit boční plachty na jídelně, dokončit umývárky, pár drobností jako ohniště a to
tem a nakonec uklidit louku. To vše jsme zvládli během prvního a druhého dne a tak jsme se se začátkem července mohli začít věnovat lovu bobříků, který všechny přinejmenším zaujal, některé dokonce uchvátil. Jak lov bobříků probíhal si můžete zčásti přečíst ve článku sprnového Kalendáře Liberecka, tady se moc rozepisovat nebudu.
Krom bobříků jsme ovšem také hráli spoustu her, mezi větší z nich patřila hra Safari, O Krakonošovi nebo také O Zlatovlásce. Z té pochází nejvtipnější fotka a taky můj oblíbený výkřik :"Ó já nešťastná!". Co mě velmi překvapilo a potěšilo, bylo to, že děti byly z téměř veškerého programu docela nadšené, dokonce i tábornická praxe je vzala a bavila!
Počasí nám docela přálo, až na čtvrteční bouřku a páteční uplakané dopoledne, ale aspoň se trochu pročistil vzduch. Ale i vykoupat jsme se v prvních slunečných dnech stihli a "pár" kapek k Lobendavě prostě neodmyslitelně patří. :c)
Zkrátka a dobře, týden na naší oblíbené louce utekl jak voda a mně nezbývalo, než se rozloučit. Odjezd jsem nesla ještě statečně, ale doma jsem se pak lehce složila a od včera se mnou nic není, pořád myslím na to, kolik teď mají za Šluknovem hodin, co dělají, jak to zvládají a tak..A co se mi z celého toho týdne líbilo nejvíc? Všechno.. Ale favority mezi zážitky jsou Fojtovy vytahané uši z přeříkávání abecedy, Fidel načapaný mnou, Háňou a Ferdyšem na bobříku osamělosti, Kačbino prohlášení, že "už ji vidělo hodně lidí, tak se na bobříka osamělosti vyprdla a vrátila se", popis Kuběho víru v hubě a v neposlední řadě taky Kalůzovy dopisy se sekérečkou :c)
Ale bylo toho opravdu mnohem víc, jen si teď prostě nevzpomenu, píšu v rychlosti, měla bych jít spát, za 5 hodin odjíždím na letiště... Bude se mi fakt stejskat, doufám, že za rok se tam zase sejdem a já si vynahradím ten letošek..
Mnou pořízené fotky si už teď můžete prohlédnout na mém rajčeti.
2 komentáře:
aaa, po přečtení tvého příspěvku a shlédnutí fotek na mě taky padl smutek. Zlatí vepříci (v porovnání s materiálem, co mám tady)!
To chápu. Mně stačila jen stavěcí čeeta, aby mě mrzelo, že na táboře nebudu...
Okomentovat