Dobrý den, slečno řidičko...

V sobotu jsme se rozhodla si po celodenním učení provětrat mozek a vyrazila jsem se sourozencema kus za Hradčany na brusle. Zaparkovali jsme u hájovny, nazuli brusle, pobídli Ferdu a vyrazili jsme na pětikilometrový úsek asfaltky, který spojuje silnice z Hradčan a z Kuřivod. Bruslení bylo skvělé, cesta je z obou stran ohraničena závorami, takže žádné motorové vozidlo nás nesejmulo. Jen Ferda nás trochu nestíhal, a proto jsme to otočili kousek před cílem. A vlastně taky proto, že se začalo stmívat, tak abychom stihli dojet k autu do tmy. Jediné, co rušilo krásnou idylu (vůně borových lesů, západ slunce, ...), byly zvuky vytuněných aut z nedalekého hradčanského letiště, kde právě probíhaly Mimoňské války.

A právě Mimoňské války mi to ale pěkně zavařily! Po nasednutí do auta jsem prohlásila, že bych si dala nějaký pivo (samozřejmě nealko) a v návaznosti na to jsme se všichni shodli, že jsme vyrazili jen tak nalehko a nemáme s sebou ani korunu. A já tím pádem ani řidičák, protože ten je, jako obvykle, v peněžence. Zatrnulo ve mně, protože jsem si vybavila policejní auta na každém mimoňském rohu, jak kontrolují řidiče jedoucí právě z výše zmíněné akce. Vyrazili jsme tedy velice opatrnou jízdou zpět, abych nedala policajtům jedinou záminku mě zastavit.

Průjezd nejvíc obklíčenou Mimoní vypadal nadějně, minuli jsme dvě policejní auta, jak kohosi kontrolovali, už jsem se skoro začínala radovat, když v tom... Za mnou se objevila jedna nová octavie s modro-žlutým proužkováním, chvíli mě pronásledovala a potom už ve zpětném zrcátku vidím blikat "STOP". A sakra. Poprvý mě kontrolujou a hned bude průšvih.

Zatrnulo v nás všech, já začala hrabat papíry od auta, který jsem s sebou naštěstí měla, a připravovat si omluvu, proč ten řidičák nemám. Markét mě začala uklidňovat, že si mě najdou v registru řidičů a bude to. Mezitím jeden mladý policajt obcházel auto s baterkou a druhý, taky mlaďoch, se blížil k mému okénku.

"Dobrý den, paní řidičko...".

Už už jsem se nadechovala a pan policajt pokračoval: "Víte, že vám nesvítí levé přední světlo?" "Fakt?"

"No, to je docela problém."

"No, to chápu."

"Kam jedete?"

"Do Liberce."

"No, já bych vás teď vůbec neměl pustit dál, to levý světlo je fakt problém." Já jen blbě koukala a začala přemýšlet, co budu dělat. "Umíte vyměnit žárovku?"

"No, to nevím, můžu se o to pokusit, ale asi ne..." (rozuměj "Vždyť já ani nevim, kde ji hledat!")

"A přítel?"

"Ne-e"

Nastala patová situace - já stála na autobusové zastávce, nemohla jsem dál, pan policajt asi přemýšlel, jestli mě pustí.. A v tom se ozval kolega (naštěstí!): "A mlhovky vám fungujou?"

"Jo, ty by měly... Fungujou."

"Tak to dojeďte s mlhovkama a doma si ji nechte vyměnit."

"Jo, jasně, děkuju vám moc! Nashledanou"

"Nashledanou"

... Co na to říct? Snad jen, že jsem měla neuvěřitelné štěstí! :c)