Chinaski na blízko

Už loni v květnu nebo červnu jsme se s Háňou (která svůj příspěvek publikuje určitě brzy) rozhodly, že si 7. 10. 2010 rozhodně nesmíme nechat ujít koncert skupiny Chinaski, která do Liberce zavítala v rámci Chinaski T-music tour. Po prvním (a posledním) poslechu jejich nového CD Není na co čekat jsem zkonstatovala, že název desky je vskutku výstižný. Nebylo na co čekat, CD se mi, zkrátka a dobře, nelíbilo. Nic proti hudbě a tak, ale už je to prostě takový... nechinaskový. A tak jsem toho moc nečekala ani od koncertu, na který se mi, popravdě řečeno, vůbec nechtělo. Nezbylo mi tedy než doufat, že na koncertě zazní co možná nejvíc songů staršího data.

Co mě však stále udržovalo v jakési zvědavosti, byl fakt, že na naše dva lístky jsme s Háňou vyhrály 4 exkluzivní místa v tzv. "bazénu" - jednou přes T-mobile a podruhé v soutěži na www.chinaski.cz. A protože jsme byly jen dvě, dvě místa jsme propůjčily Markét a její kamarádce. Ostraha a pracovníci T-mobilu nás nejprve nasoukali do hokejové střídačky a nechali nás tam pěknou chvilku vydusit. Když už jsme se pomalu začínaly děsit toho, že tam zůstaneme a že naše "exkluzivní" místa nejsou ale ani trochu exkluzivní, byli jsme hromadně vpuštěni do prostoru mezi dvěma polovinami pódia. A potom začala šou!

Chinaski začali sice novějšími songy, ale vzápětí navázali těmi z nejstarších - Moc toho nevim a podobně. Díky naší skvělé pozici jsme si mohly vychutnávat výhled opravdu nevídaný - můžete se přesvědčit na první fotce. Naším oblíbencem se téměř okamžitě stal Ondra Škoch, protože k našemu "bazénu" chodil hodně často a i přes naše snahy ho otlapkat se k nám na jednu píseň i posadil. Mohly jsme se vyfotit s jeho nohou! :c) Druhým oblíbencem se stal bubeník Ota Petřina, který vyplnil převlíkací pauzu zhruba tříminutovým bicím sólem předvedeným jen "do půl těla". Stály jsme přímo pod ním a věřte mi, ten výhled stál za to! :c) Asi tušíte, že jsme si ten večer vážně užily, vyblbly se. A korunu tomu nasadil Michal Malátný, když pozval fanoušky z bazénů na závěrečný song na pódium. Byly jsme tam mezi prvními!

Tenhle večer patřil mezi, které si člověk bude pamatovat dlouho. Díky za něj našemu týmu neohrožených žen i celé kapele, která do toho dala vše a nebála se si nás pustit pěkně za nekrytý záda. Mají můj obdiv ;c) A tím končím dnešní povídání, které možná nemá hlavu ani patu, protože se mi v půlce psaní přetrhla nit, kterou už dnes nejsem schopná svázat. Tak snad jindy... :c)