Co se děje za zavřenými dveřmi?

Tak jsme měli s mamkou a bráchou pěkně naplánovaný program na sobotu - předvánoční úklid. Dokonce i taťka se dopoledne zapojil, což je dost neobvyklé, většinou mizí, jakmile začneme vytahovat hadry a kýbly. Nicméně - ne, že bych se na předvánoční úklidy doslova těšila, ale vždycky je to pro mě den strávený doma, když už nemusím myslet na zkoušky, zápočty, ale můžu si vyvětrat hlavu při mytí oken a jiných manuálních činnostech. Letos se nám ten úklid ale trochu zvrtnul a já si vyzkoušela, jaké to je, být uvězněná v kuchyni. 


Zrovna jsem se pustila do vyklízení kuchyňských poliček a šuplíků, zavřela jsem za sebou dveře, abych si k tomu mohla pustit páteční Vyprávěj, a užívala si pohodu. Najednou se ale ozval můj močový měchýř, tak jsem se vydala na záchod. Jaké bylo moje překvapení, když dveře do kuchyně nešly otevřít. Lomcovala jsem s nimi, nic. Volám na mamku, která byla zavřená v obýváku. Ta na mě křičela, ať jdu za ní, že mě neslyší. Tak na ní volám, že bych ráda, ale že to jaksi nejde. Nic. Znova. A zpátky zase: "Pojď mi to říct sem, nerozumím ti.". No tak to pěkně děkuji. Ještě, že jí brzo došly nervy a šla za mnou. Zavolala bráchu, který se pustil do rozmontovávání kliky z chodby, já pomocí nožů rozmontovala část z kuchyně, ale nepomohlo to. Byla zaseklá přímo západka ve futrech. A protože jsem na ten záchod potřebovala už fakt hodně, poslala jsem bráchu s takovými těmi štaflemi do domácnosti a mými botami pod kuchňské okno (bydlíme sice v přízemí, ale i tak je to dost vysoko) a krkolomně vylezla ven. Tím jsem si splnila svůj dětský sen - vyskočit/vylézt někdy oknem z bytu (a ne přes balkon, tamtudy jsme chodili ven normálně, je to níž :c)). 


Pak jsme začali řešit, co s dveřmi. Nejdřív se na to přijel mrknout Jirka starší, řekl, že to je na zámečníka, dal si cukroví a vodu (cukroví máme na balkóně, skleničky v obýváku a vodu v koupelně), prohlásil, že si připadá jako správnej opravář, dostal výslužku v podobě pár kousků cukroví pro Milušku a odjel. Čekaly jsme na Ferdyše. Ten hodinu a půl nejel, tak jsem po pátý volala, že zavolám zámečníka, ať to neřeší. Ferdyš se omluvil, že doma usnul a že už vyráží. Přijel, chvíli se v tom vrtal, ohýbal hřebíky, ale nakonec usoudil, že bez zámečnického nářadí to nepůjde. Po třech hodinách otevřeného okna v kuchyni a zavřených kuchyňských dveří jsme tedy volali zámečníka pana Sachra. Ten velmi nepříjemně komunikoval, nicméně dorazil, dvakrát do toho tím nářadím bouchl, zlomil západku a za pět minut si naúčtoval čtyři stovky. Ferdyš dostal za snahu víno, olivy a kus čerstvě poraženého hovězího, my konečně zavřeli okno v kuchyni, prostě nakonec to dopadlo tak, že byli všichni spokojení. Akorát mě trochu štve, že ty poličky budu muset uklidit v týdnu :c(